Smutný, leč pravdivý příběh o matce, která se prokojila až ke smrti

Jakkoli jsem zastánkyní kojení a své dvě děti jsem kojila (to jedno /13,5 měsíce/stále kojím) minimálně do roku věku, jsem přesvědčena, že pro dítě je důležitější funkční matka jako celek, nikoli jen funkční mléčná žláza, byť zabudovaná v lidské trosce (promiň Monty, neber si to osobně :o)). Tento názor jsem měla možnost si utvrdit na příkladu kamarádky mého muže, jež svou dceru kojila do čtyř let, a kdyby nebyla bývala zemřela, kojila by ji zřejmě až do puberty.
Tedy: jmenovaná dívka trpěla imunitní chorobou, která se dá v jistých případech léčit, ve všech případech však je možno její projevy zmírňovat natolik, aby postižená osoba byla schopna relativně normálního života (asi jako kdyby měla diabetes). Tato slečna se však léčit nechtěla (ona se tedy "léčila", ale u různých šarlatánů - za těch pár let jich snad stačila obejít stovku, jeden radil natírat se močí /nic proti urinoterapii, ale její jednostranné použití je užitečné stejně jako aspirin na zlomenou nohu/, druhý objímat stromy, třetí plivat proti větru atd.) jednak proto, že si to (aby se léčila) přáli její rodiče (to je ale jiná kapitola), jednak proto, ŽE SVOU DCERU KOJILA. A tak kojila, natírala se močí, kojila, objímala stromy, kojila, plivala do větru ... až čtvrt roku před dceřinými čtvrtými narozeninami po krátkém a rychlém zhoršení nemoci zemřela.
Myslím, že rozhodovat se mezi variantami
1) nemocná, ale kojící, nebo
2) zdravá, byť nekojící matka,
je trochu proti zdravému rozumu.
Dítě většinou žije o něco déle, než je doba, po kterou bývá kojeno a, kupodivu, maminku (zdravou, silnou a schopnou se o něj starat, nikoli jen stín někdejší bytosti) zpravidla potřebuje i po odstavení...