Re: Napiste mi jedno....

Taky mám doma dvě děti - velké(manžela) a malé(Honzíka) :-))
K mateřství jsem se rozhodla racionálně, bylo mi v té době 30, tak jsem si spočítala 2 roky pokusů a pak nějaké léčby a kúry, prostě aby se to stihlo...
Dítě vyšlo napoprvé, nebylo co řešit.
Po narození jsme si s manželem navzájem notovali, jak nám bylo blaze bez mimina, ty vyjížďky na kole, na běžkách, volný čas tehdy, kdy jsme si vzpomněli...ale jen tak pro sebe, prarodiče jsme děsit nechtěli :-))
Pak se to samo vyvinulo a umíme žít život ve třech a od února už dokonce bude ve čtyřech! Samozřejmě plánovaně - oba jsme technicky založení:-))
Jen jsem tím chtěla říct, aby ses nebála svých třebas negativních pocitů a abys je někomu vždycky řekla. To pomáhá moc a moc, ta hrůza vypadá menší...
Teď si zrovna s manželem říkáme, že ten první rok nějak překlepem a nebudem si to tak brát, protože už VÍME, že to skončí a že dítě se stane normální součástí naší rodiny. A jsem moc ráda, že už to vím - každé nevyspání, každé vztekání, každá hrůza prostě jednou SKONČÍ...