je to dva měsíce

Jako bych se vrátila o dva měsíce zpátky, s tím rozdílem, že to bylo mé první těhotenství. Těhotenských příznaků jsem moc neměla, jen teplotu od 37 - 38 stupňů, od zjištění pozitivního testu až po kyretáž. Bylo mi strašně zle a neustálé kontroly na ultrazvuku, jak se to teda vyvíjí a naděje doktorů, že to třeba bude dobrý, mě jen vytáčely. Věděla jsem, že to dobrý nebude - tři týdny předtím než jsme těhotenství ukončili. Celý tři týdny jsem jen věřila, že už to doktoři konečně ukončí. Popisy ze sálu byly přesné - kus masa. Po kyretáži se mi strašně ulevilo,že to skončilo. Nebrečela jsem, neobviňovala nikoho, přítel to nesl hůř než já navenek. Můj jedinej pocit je úleva, že je to za mnou. Právě měním práci, protože jsem se v té své setkávala s malými dětmi, houfem těhotných, miminama a v pracovním týmu pořád někdo rodí nebo je těhotný. Teď jsem skončila a ulevilo se mi. Vlastně teď nejhůř nesu to, že bych otěhotněla, nechci o tom ani slyšet, nechci to znovu prožít a kontakt s malýma miminkama nesu dost nelibě.
Přítel to téma pořád načíná, kdy tedy se jako budeme pokoušet, ale já vím, že nechci minimálně půl roku ani slyšet, děsím se dalšího těhotenství a pozitivní myšlenky přítele, že teď už bude vše dobré, mě jen vytáčí.
Možná (jsem si jistá) mě někdo odsoudí, ale už teď vím, že až někdy v budoucnu otěhotním, odmítám si to nechat první tři měsíce potvrdit, do čtvrtýho měsíce budu žít svůj normální život včetně velmi aktivního sportování, prostě dokud to nebude alespoň trochu jisté, odmítám se těhotenství podřizovat (teď jsem to udělala a obávám se, že právě to mě ještě víc srazilo na kolena, když to pak nevyšlo).

Tak všem, co chtějí přeji dvě čárky a těm, co nechtějí velmi rozumím.

bondulka