Děkuju

Děkuju, že jste dokázala napsat to, co já nedovedla ani sama pro sebe pojmenovat.
Už dvakrát jsem viděla ty dvě čárky na těhotenském testu. Poprvé jsem šla ke gynekologovi nadšeně, se vší energií, které jsem byla poránu schopná. A verdikt zněl: zamlklý potrat. Následovala cesta do nemocnice... No prostě všechno jako na běžícím páse, odosobněné. Asi to tak mělo být... Uklidňovala jsem sama sebe a tvářila se silně před ostatními a chvílemi jsem dovedla i sama sebe přesvědčit, že jsem v pořádku a že už je všechno dobré. Ale nebylo, jen jsem nechtěla, aby to někdo věděl. A měla jsem strach. Z toho, že příště to třeba dopadne stejně, i když jsem hrdinně prohlašovala, že to bude dobré, určitě.
A nebylo. Když jsem si po několika měsících všimla příznaků, udělala jsem si test. Byl pozitivní a mě na chvíli přepadlo nadšení, ale návštěvu gynekologa jsem odkládala co to šlo. Když jsem tam konečně vyrazila, čekal mě znovu stejný verdikt a znovu stejná cesta do nemocnice. A černá díra prázdnoty a něčeho, co už díky Vám dovedu pojmenovat. A ještě něco. Strašný strach z příště...