Vím, jak to bolí

Taky ve mě nedávno umřelo dítě. Byla jsem teprve na konci druhého měsíce, ale pro nás to už bylo dítě, ne plod nebo dokonce jen plodové vejce, jak mu říkali lékaři. Něco určitě nebylo tak jak mělo být, ale asi mě nechtěli předem děsit, jen mě, jak lékař v Gyncentru (to těhotenství bylo po IVF), tak můj praktický gynekolog, připravovali na to, že až 30% těhotenství končí v prvním trimetrstu potratem. Neměla jsem ještě ani těhotenskou průkazku, asi vážně tušili, že to nedopadne, jak má. A když jsem začala krvácet, věděla jsem, že je to konec. Tu noc, kdy jsem ležela v nemocnici jen tak nezapomenu. Byla bouřka a hrozný vítr (poslední říjnovou neděli) a já ležela na posteli v břiše křeče, vložky jsem sotva stačila měnit a v televizi v Superstar zrovna někdo zpíval Slzy tvý mámy a já u toho brečela taky. Teď myslím na to, že už jsem mohla začít cítit pohyby, nakupovat výbavičku, vybírat jméno. A vytáčejí mě televizní zprávy, třeba ta v pátek před vánocema, kdy našli v tašce v parku tělíčko v takovém stavu, že nešlo poznat jestli to byl chlapec nebo děvče. Usilovně jsem tehdy tvořila ořechové kuličky a tvářila se, že tu zprávu neslyším, abych se nerozbrečela před manželem. V takové chvíli se vám hlavou honí: Proč se to stalo nám, když jsme dítě tolik chtěli a ne ženské, která s ním provede tohle!
Pochopí to asi jen, kdo to zažil. I když kdoví. Druhý den potom, co jsem se vrátila z nemocnice, měla dcera 21. narozeniny a přišli jí popřát i babička s dědou. Když jsem jim řekla, že jsme přišli o dítě, moje máma mi na to jen řekla, že ona potratila mezi mou sestrou a bráchou dvakrát. Jako by mě něco takového mohlo utěšit. Zvlášť když jí ještě tehdy nebylo ani pětadvacet a měla pak ještě dvě děti, ale mně je čtyřicet, mám jen jeden vaječník, který už ani nepracuje tak dokonale, jak by měl (proto to IVF) a na děloze myomy. Místo čekání a těšení mě čeká za tři týdny operace. Snad pak bude už všechno dobré a seženeme i peníze na další pokus. Možná si někdo řekne, už jednu dceru má, tak co by chtěla (něco podobného lékař, který mě propouštěl, naznačil), ale přece nejde jen o mě. Manžel žádné děti nemá a i kdybychom nějaké společné měli, můžeme si přát třeba pět dalších a nikomu po tom nic není. Smůla, že jsme se poznali tak pozdě, chtěla jsem mít děti dřív než ve čtyřiceti, teď je to mnohem těžší . . .