Re: Jak já Vám rozumím...

Ahoj holky!
Před 3 měsíci jsem si bohužel prožila to samé.Od // až po 8+5tt bylo všechno v nejlepším pořádku,netrpěla jsem na žádné nevolnosti a byla šťastná,že čekáme naše první miminko.Ale přesně,jak píše Bellana,nemohla jsem se na to těhu naladit,každou kontrolu jsem se modlila,ať je vše v pořádku,vnitřně jsem ale cítila,že to nedopadne dobře.den před tím osudným utz jsem byla už hysterická strachy,věděla jsem,že to nedopadne dobře,i když mi všichni říkali,že určitě to bude dobrý,jsem přece mladá,zdravá... Toho 26.2. jsem šla už daleko lehčí na ultrazvuk a doufala,že to bude ok,i když mně vůbec nepřekvapil výraz dr.,když koukal na monitor a vůbec mě nepřekvapilo,když vyřknul,že nevidí srdeční akci.Miminko nám umřelo den před tím utz,srdíčko se mu prostě zastavilo.Myslela jsem,že v 10.tt už jsme za vodou a své obavy a strachy přičítala těhotenským hormonům.Na revizi jsem šla až druhý den,potřebovala jsem mít toho drobečka ještě tu noc u sebe.Už jsou to tři měsíce,ale mně to pořád neuvěřitelně bolí a neskutečně se mi stýská!!Vím,že jediná možnost,jak se z toho dostat je další miminko.A tak doufám,že tyhle hrozné pocity,kdy jsem se vůbec nepoznávala(hysterické strachy,panika,neustále vyžadování,že je vše v pořádku... Přičítala jsem to mateřské lásce = tedy obavy...),už nikdy v žádném těhotenství nezažiju.Ten malý drobeček v mém srdíčku zůstane už napořád,navždy bude mým prvním děťátkem.