hmm

Taky jsem stála před podobnou situací a taky jsem jí vyřešila jako ty,prostě jsem dala manželovi druhou šanci.
Je to cca 6 let a po tu dobu byla pěknější i horší období.Faktem ovšem zůstává,že nic není jako dříve. Troufám si říci,že mne manželovo selhání velmi hluboce ranilo/šlo o dost blbou nevěru s průpovídkami typu,špatná matka,milenka a tak vůbec,prostě tě už nemiluji.../,ale kvůli dětem/a tohle bych nebrala jako laciné a sprofanované/jsem to všechno nějak překousla.Manžel se po půl roce/když ho přestala bavit milenka/vrátil domů k rodině. Faktem je,že jsem mu nevěru odpustila,ale to co jsem si od něj v onu dobu vyslechla na to se dá zapomenout jen velmi těžko.Rozvod vidím jako velmi krajní řešení a já sama bych ho asi nikdy neiniciovala /ale chápu ho v případech alkoholismu,nebo v případě,kdy muž nechce pracovat,nebo má násilnické sklony atd../Vždycky jsem si říkala,že musí být hlavně dobře dětem/já jako dospělá osoba si poradím/,protože ty jsou odkázány na nás rodiče a nemyslím si,že dětem je bez otce lépe.Jsou chvíle,kdy pochybuji,jestli jsem tenkrát udělala dobře a to zejména v těch horších obdobích,kdy s mužem moc nekomunikujeme a tak nějak se vzájemně nemusíme.Zkrátka nic není ideální a každý dlouhotrvající vztah určité větší či menší krize prodělává a tak to i beru,teď je hůř ,bude zase líp.
Rčení jen spokojená matka má spokojené děti je blbost. Poopravila bych ho na - spokojená matka je ta,která má spokojené děti..a je dobré,když děti vidí,že soužití přináší problémy a ty se musí řešit a dát tomu čas a úsilí,manželství není permanentní zamilovanost,ale láska k dětem a majetku + obří dávka tolerance. Pevné nervy a hodně sil přeje Albeka