Re: Ještě něco k dětem

Ano, toto je vyjádření pouze jedné strany. Manžel si můj příspěvek překvapivě přečetl a sám mi řekl, že by mohl doplňovat mezi řádky svoje poznámky.
Přesto, že nesouhlasí stoprocentně s tím, co jsem napsala, uvědomuje si svůj zásadní podíl viny na celé situaci.
Pravda je nejspíš taková, že opravdu prožívá druhou pubertu, sám to přiznává, chce si užívat života, ale zároveň nechce přijít o rodinu, tedy spíš pouze o děti. Jistě chápete, že já nebudu časově neomezenou dobu sedět na zadku, čekat, až se vyřádí ve všech směrech včetně sexu s cizí ženou a doufat, že možná jednou dostane rozum. A nebo taky nedostane. A po tuto dobu bude dělat v případě potřeby servis, bydlet v drahém podnájmu a dětem vyprávět, že je tatínek úžasný a že takto má rodinný život vypadat. Pravda je dokonce taková, že původně jsem chtěla čekat a nic nedělat, ale to jsem nepočítala s tím, že nechá děti v noci samotné a půjde do hospody a nová partnerka mi do toho taky nezapadla.
Dala jsem manželovi před týdnem na vybranou dvě možnosti:
1. rodina (rozejde se s přítelkyní a my dva začneme chodit do poradny, protože nám za to rodina stojí, víme totiž, že vlastními silami už to nejsme schopni napravit, zkusíme společně všichni čtyři trávit víc času atd.)
2. svoboda (rozvedeme se dohodou, na majetku jsme schopni se také dohodnout, děti budou v mé péči, já se odstěhuju do příjemnějšího prostředí a on bude mít možnost kdykoliv děti navštívit, styk dětí s otcem nebude soudně upraven, vše budeme řešit po domluvě)
Včera si manžel vybral první možnost.
Zatím nevím, jestli z toho mám mít radost, pocity mám velice smíšené, protože vím, že nás čeká hrozně dlouhá a náročná cesta s nejistým cílem.
Udělám všechno proto, aby to vyšlo. Své děti miluju a manželovi snad dokážu odpustit.