Re: Ještě něco k dětem

Blbě se říká nějaký názor, když člověk zná vyjádření jen jedné strany. V Lucčině podání to vypadá, že veškerou vinu nese manžel/otec. Ve skutečnosti to může být i maličko jinak.

Podle věku dětí soudím, že jste spolu takových nějakých 10 let. No, to je celkem obvyklá doba, kdy ve vztahu dochází ke krizím. To je celkem normální. Taková krize se dá ovšem řešit různě.

Pokud je ale pravda, že si manžel hodnotu rodiny neuvědomuje a navíc si už našel milenku, tak je asi lepší zvolit variantu č. 1. Třeba si pak teprve uvědomí, o co přišel.

Ale jak už jsem nadhodil, třeba je to všechno úplně jinak. Z vlastní zkušenosti vím, jak naprosto rozdílně dokáže jednu a tutéž situaci vnímat žena a jak muž. Mně žena "vyhodila z baráku" v době, kdy jsem trpěl těžkými depresemi a právě mi naprosto nečekaně zemřel otec. Měla pocit, že se to se mnou nedá vydržet. Zpočátku jsem byl natolik zdeptaný tím vším, že jsem se prostě sbalil a odešel. Ale už po několika dnech jsem se sebral a řekl si, že chci svou rodinu zpátky. No, a šlo to celkem snadno. Uvádím to zde proto, že žena si to dodnes pamatuje tak, že ona hrozně strádala a neměla jinou možnost. Já si to pamatuji tak, že jsem byl na pokraji totálního psychického zhroucení a žena mi dala ještě tu poslední ránu. No ale, tak nějak už se k tomu raději moc nevracíme, protože to k ničemu není. Já to chápu tak, že žena prostě nerozuměla mým psychickým problémům a nedokázala se vcítit do toho, co pro mě smrt táty znamená. Navíc byla samozřejmě taky dost unavená. Jak to chápe ona, to nevím. Ale máme se rádi a vycházíme spolu.
Takže ono to vždycky jde, ale musí být vůle a chuť na obou stranách. Pokud na jedné straně opravdu chybí, není možné se jednostranně přizpůsobovat.