Re: Ještě něco k dětem

Jo jo, z toho plyne, že máš opravdu jen 2 možnosti..
Pochopila jsem, že stojíš o to, aby se manžel vrátil zpátky. Pak by asi bylo dobré, abyste spolu zkusili navštívit poradnu, případně abys tomu ještě pár měsíců obětovala a počkala, jestli ho to samotného nepřejde a vrátí se.
Na mě to tedy působí tak trochu, že manžel neví, co vlastně chce, kromě toho, že ví, že nechce to, co má teď. Mám trochu strach, že aby "dostal rozum", musí si to nejdřív celé "odžít", to znamená, že se musí tak trochu "sebezrealizovat", aby následně poznal, že to nejlepší co měl, byla vaše rodina.. Jenže to může bohužel trvat roky.
Na tvém místě bych tak dlouho nečekala.
A jen k tomu stěhování dětí.. Sice nejsem dítě z rozvedeného manželství, ale stěhování jsem zažila, když mi bylo 10 roků a mojí ségře 8. Stěhovali jsme se asi 200 km uprostřed školního roku, protože to jinak nešlo. Měla jsem z toho trochu bobky, ale zvládla jsem to já i ségra úplně v poho, začlenily jsme se do nového kolektivu i prostředí hladce. My 2 se ségrou jsme si zvykly na nové prostřední mnohem lépe a snadněji než naši rodiče :). Zpětně na to období po přestěhování vzpomínám moc ráda.
Rozumím, že ty řešíš něco jiného, než jen změnu prostředí, v kterém žijí děti. Na tvém místě bych ale ten zásadní krok udělala a šla tam, kde bych mohla žít spokojeně.