Smekám

Nemůžu k článku dodat nic jiného, než že smekám úctou k autorce, co vše byla a je schopna pro kojení udělat. Já bych na to sílu asi těžko hledala. Moje začátky kojení byly též krušné, ne snad z nedostatku mléka - přestože se syn narodil císařským řezem, laktace se rozběhla bez problémů (a bylo ho až moc, jelikož jsem pořád pila odvar z lněného semínka ze strachu před nadýmáním... mastitida, která na sebe nedala dlouho čekat a ke které jistě nadbytek mléka přispěl - i když jsem samozřejmě odstříkávala, mě poučila, že nic se nemá přehánět) U nás byl problém s technikou - syn se zkrátka nedokázal pevně přichytit a nějaký ten pátek mu trvalo, než si bradavky "ochodil". Ze slova ragády mi naskakuje husí kůže ještě teď. Brečela jsem bolestí a proklínala manžela, že mě "nutí" kojit. (Aby bylo jasno, on mě přímo nenutil, spíš se snažil dodat mi sílu, když jsem rozbolavělá, s krvavými prsy se zánětem v noci při x-tém kojení už prostě nemohla. Prostě už jsem byla psychicky na dně.) Pak se to rozběhlo a vydrželi jsme přes rok. Ale vážně nevím, jestli bych v sobě našla tolik síly k boji, kdyby to mlíko prostě nebylo. Hysterie kolem POVINNOSTI kojit se mi taky nelíbí při vší úctě k Laktační lize, jejíž službu jsem tenkrát též vděčně využila. Přeju všem maminkám, které právě kojí nebo které to brzy čeká, ať jsou hlavně v pohodě a ať si věří v tom, že to jsou právě ony, kdo dokáže určit, co je pro jejich miminka nejlepší - pro někoho to zkrátka není kojení, ale klidná a zdravá máma (fyzicky i psychicky).