Předvánoční rozjímání

Vánoce jsou svátky, kdy si ženy nasazují vysokou laťku - nejpečlivěji uklidit, nejvíce napéci, nejdráže nakoupit. Proč? O čem jsou Vánoce? Jistě řečnická otázka, v každém předvánočním období lze nalézt spousty článků o tom, jak je nutné vše zvládnout, vše překrásně naaranžovat, napéci, na druhé straně čteme články o tom, jak se nemáte nechat zatlačit do víru konzumu, protože Vánoce představují svátky duchovního rozměru a pokud ten pominete, veškeré snažení přichází vniveč.

Doba Vánoc jistě patří mezi nejvýraznější dobu bilancování. S okázalostí jíž vystavují média na odiv dokonalou ukázku Vánoc si uvědomujeme naše selhávání. Uvědomujeme si, jak přes veškeré snažení nedokážeme v mezilidských vztazích dávat to, co bychom měli a tak velmi velmi chtěli. A tak místo abychom se v tom úžasném tajemném období adventu ztišili a zklidnili, abychom rozdávali pohodu a věnovali se nejbližším, vrháme se jako s větrem o závod do víru úklidu, pečení, nakupování, proklínáme dobu Vánoc, děláme všechny přípravy jenom pro naše nejbližší, ale sami bychom to nejraději měli už za sebou. Chceme najednou dorovnat deficit, chceme dohonit to, na co nám celý rok nezbývá čas. Chceme se vykoupit prací, nákladnými dárky a stresem, vydáváme ze sebe vše, jen ne lásku a pokoj. A pak místo lásky a vnitřní harmonie v rodině cítíme lehký závan prázdnoty, protože přes veškeré naše snažení chybí onen dotek požehnanosti a tak se dychtivě vrháme na jídlo, dárky, a harmonii a lásku nám zprostředkovávají programy v televizi. O Vánocích se dávají dárky - nejkrásnější dárek je však čas, který věnujeme druhým, a myslím si, že to lze i bez dokonalé výzdoby, pečlivě uklizeného bytu a nákladných dárků. Samozřejmě, když čekáme vzácnou návštěvu, děláme pořádek ve vlastním domě, ale konáme tak s radostí a víme, že vzácná návštěva nám velkoryse odpustí, že jsme vše nezvládli tak, jak bychom si přáli. A když je řeč o pořádku… Je třeba udělat pořádek také v mezilidských vztazích i vlastní duši.

Já osobně na době adventu a Vánoc miluji to, že se vídáme více s rodinou a přáteli. Je pravda, že věnuji mnoho z toho času, který bych mohla věnovat předvánočním přípravám, ale ten čas věnuji ráda, protože nejsou-li prvořadé mezilidské vztahy, tak co vlastně? Není-li se s kým stýkat, možná je to dobrý podnět k zamyšlení nad vlastním životem, nad sváry s druhými lidmi a nad tím, zdali by se nedaly otupit ostří nožů. Myslím si, že i v případě, že je člověk sám, nemusí horlit proti Vánocům, které jsou synonymem zejména rodinných svátků. Advent a Vánoce mají být dobou pokoje, klidu, lásky a také krásy. Snad proto tak zdobíme své příbytky a tak i samotni můžeme být sami sobě skvělými společníky, doba adventu je plná krásných adventních koncertů, divadelních představeních a akcí, lidská duše se smí kochat krásou, je-li jí to povoleno. Jistě Vánoce bolestně nesou lidé těžce nemocní, nebo v nějaké vážné osobní krizi. Bolest je jen jedna a sotva se jí lze vyhnout, ale může vést ke dvěma cílům. Může nás buď zničit, srazit, můžeme skrze ni zahořknout nebo nás může povznést, můžeme se stát skrze ni zralejšími krásnějšími bytostmi a volba, co si z těch dvou možností vybereme spočívá čistě na nás a doba adventu a Vánoc vybízí k zamyšlení nad našimi city a lidským rozměrem.

Samota není nutně opuštěnost, gurmánství není nutně obžerství, obdarovanost není nutně nákladný dárek, krása domova není nutně vyblýskaný luxus, milující se rodina není nutně výjev z povrchní reklamy, láska není nutně zvýšená péče o druhé v určité roční periodě, duchovní hloubka není nutně přežitá lidová tradice.

Dobu adventu či Vánoc prolíná také židovská Chanuka, překrásný svátek světel, také se říká, že období Vánoc v dobách pohanských bývalo obdobím oslav Slunovratu. Myslím si, že ta časová paralela má svůj význam. Doba, kdy se nedalo pracovat na polích, dříve se stmívalo a později rozednívalo, a člověk byl nucený k poklidnějšímu tempu, sloužila k tomu, aby se lidé více sbližovali a sdíleli se navzájem.

Pro křesťany jsou Vánoce svátkem, kdy přichází na svět Boží syn v podobě chudého nemluvěte narozeného v Betlémě. Bůh se stává člověkem a tím nám propůjčuje podíl na svém božství. Když Král nebes na sebe mohl přijmout podobu chudáka, chudák se tak může stát králem. Možná bychom se proto o Vánocích měli chovat královsky. Jako dobrý moudrý král. Velkoryse, laskavě, se srdcem na dlani. Staňme se v době Vánoc opravdovými velmoži srdce a lásky. Možná se nám to docela nepodaří. Možná jenom na malou chvilku. Ale i ta chvilka stojí za to.