Hitparáda omylů o přijímacích zkouškách

SNÁZE SE DOSTANU NA ŠKOLU, KDE JSOU LEHKÉ PŘIJÍMAČKY

Lehké přijímací zkoušky jsou stejně lehké (nebo těžké) pro všechny. I když v lehkých přijímacích zkouškách budu mít skoro všechno správně, ještě se nemusím dostat. Také ostatní mají větší naději na lepší výsledek. Pro slabé žáky znamená paradoxně výhodu pravý opak lehkých přijímaček - pokud je totiž test velmi těžký, těžší, než odpovídá možnostem uchazečů, promítá se do výsledků vliv náhody, a čím náhodnější výsledky v testu, tím větší šanci má slabý uchazeč.

U PŘIJÍMAČEK JE HLAVNĚ TŘEBA UMĚT NA „JEDNIČKU“

Je jasné, jak tento omyl vzniká. Úspěch ve škole = jednička a nezáleží na tom, jaké známky mají ostatní. Ale u přijímacích zkoušek je to obráceně. Úspěch = být lepší než ostatní. Takže jednička nemusí stačit, když ostatní mají „jedničku s hvězdičkou“, a naopak stačit může i trojka, když ostatní mají čtyřky. Z odborného hlediska jde o záměnu testu srovnávacího a ověřovacího. V přijímacích zkouškách není rozhodující absolutní výkon žáka, ale jen a pouze srovnání s ostatními. To je také jeden z důvodů, proč základní (resp. střední) škola může sama jen těžko odhadnout, zda žák má šanci dostat se na střední (resp. vysokou) školu. Žák může být v rámci své školy sebelepší, ale škola si nemůže být jistá, jací žáci se sejdou u přijímaček. Pomoci v tom může srovnání s ostatními školami.

PŘIJÍMAČKOVÉ TESTY SCIO JSOU TĚŽKÉ

„Obě si myslíme, že Scio testy jsou fakt těžký. Jsme teprve v 8. třídě a už jich pár máme za sebou. A nějaký fakt dost krutý,“ napsaly například dvě děvčata v internetové diskuzi na serveru Česká škola. Omyl vzniká ze stejné příčiny jako ten předchozí. Záměna ve škole obvyklých ověřovacích testů se srovnávacími testy v přijímacích zkouškách. Zatímco cílem prvního je dát známky, u srovnávacího testu je to jinak. Srovnávací test musí žáky především dobře rozdělit. Ideální pro test u přijímacích zkoušek je, když průměrný žák vyřeší správně asi polovinu úloh. Ale pozor, to vůbec neznamená, že v testu musí být obtížné otázky. I nejtežší otázky v testech Scio správně vyřeší přes 30 % žáků, nikdy nejde o žádné chytáky. Ovšem polovina vyřešených úloh se může žákům, kteří jsou zvyklí mít ve školní písemce jednu dvě chyby, zdát skutečně kruté. Je proto dobré, když základní škola své žáky na takovou situaci předem připraví a vysvětlí jim, že v testech Scio nemohou očekávat, že budou mít všechny úlohy správně. Ostatně i zde platí, zdá-li se někomu test těžký, musí si uvědomit, že těžký je pro všechny.

VŠEOBECNÝ ROZHLED = OBECNÉ STUDIJNÍ PŘEDPOKLADY

Mnohem spíše by se dalo říci, že test obecných studijních předpokladů (OSP) je pravým opakem testu všeobecného rozhledu. Test všeobecného rozhledu obsahuje otázky typu: Kdo namaloval Ferdu Mravence? Jaké je hlavní město Venezuely? Kdo složil operu Dvě vdovy? Testy tohoto typu bohužel některé střední i vysoké školy stále používají, přestože o studijních kvalitách uchazeče vypovídají jen málo. Navíc se na ně nelze připravit, protože pojem všeobecné znalosti je natolik široký, že se nedá předem odhadnout, co ve zkouškách bude. Každý autor testu si to představuje po svém. K dovršení zmatku některé školy oba typy úloh kombinují, a dokonce se i stává, že pod názvem studijní předpoklady nalezneme test všeobecného rozhledu a naopak.

ZAŠKRTÁVACÍ TESTY MOHOU TESTOVAT JEN ZNALOSTI

Omyl s velmi vytrvalými kořeny. Test obecných studijních předpokladů testuje všechno jiné, jen ne encyklopedické znalosti. Pouze špatné předmětové zaškrtávací testy (správně testy s výběrem odpovědi) testují jen znalosti. Připravit totiž kvalitní zaškrtávací test, který testuje i dovednosti (případně dílčí kompetence), je dosti náročné a vyžaduje odborné zázemí a zkušenosti. A je také nutné říci, že pro měření některých komplexnějších dovedností, kreativity nebo kompetencí zaškrtávací testy nejsou vhodné.

ZAŠKRTÁVACÍ TESTY VEDOU K HÁDÁNÍ

Tento omyl má dvě stránky. Za prvé: Výsledky testu jsou silně ovlivněny náhodou. Každý učitel matematiky vám jistě potvrdí správnost následujícho výpočtu. V testu s 30 úlohami, každá s 5 možnostmi, z nichž právě jedna je správná, je pravděpodobnost, že žák uhodne všechny odpovědi 1 : 93132257461547900000 a pravděpodobnost, že uhodne alespoň 20 úloh, je 1 : 26106090. Pro srovnání: Pravděpodobnost, že zemřete na zasažení bleskem je 1 : 79749 (podle National Geografic, Česko, srpen 2006) Za druhé: V zaškrtávacích testech - a to je mnohem důležitější poznatek - žáci hádají jen zcela výjimečně. I velmi slabý žák volí odpověď na základě nějakých (v jeho případě často chybných) úvah, které vycházejí ze zadání úlohy. Žák tedy ve skutečnosti nehádá! Většina celkově slabých žáků například volí odpověď C. Kdyby hádali, chybné odpovědi by byly logicky rozděleny rovnoměrně, ale to se nikdy nestává!

BRZY BUDOU ZAVEDENY NÁRODNÍ HODNOTÍCÍ ZKOUŠKY

Před volbami se na ministerstvu školství skutečně mluvilo o tom, že v 5. a 9. třídě budou zavedeny tzv. národní hodnotící zkoušky. O NHZ se píše také v Dlouhodobém záměru rozvoje vlády, sestaveném minulou vládou. Je třeba připomenout, že k zavedení NHZ by bylo třeba změnit školský zákon. Tato změna by musela projít náročným schvalovacím procesem parlamentu, a je proto pozoruhodné, že např. mnohá média pokládají zavedení NHZ za hotovou věc. Odborníci pokládají takový krok za nerozumný a přinesli řadu velmi závažných argumentů (viz např. studie SKAV ).

PROBLÉMY BY VYŘEŠILO ZRUŠENÍ PŘIJÍMACÍCH ZKOUŠEK

Kupodivu se o této variantě mluví hlavně v souvislosti s vysokými, nikoli se středními školami. Pouze u středních škol by bylo za současných podmínek něco takového realizovatelné. Zejména v době, kdy klesají celkové počty uchazečů a jen výjimečně přesahuje poptávka dvojnásobek nabídky, si lze představit, že budou přijati všichni a teprve po prvním ročníku dojde k „přerozdělení“ slabších žáků. Tato možnost má jistě mnohá úskalí, ale i některé výhody a je v principu možná. Je pozoruhodné, že se o ní nediskutuje. Tatáž varianta u víceletých gymnázií je naopak prakticky vyloučena, protože by zcela zdecimovala výuku na základních školách.

V přijímání na vysoké školy by takový krok nebyl žádoucí. Za prvé: Na některé školy přesahuje poptávka počet míst více než desetkrát a je nepředstavitelné, že by škola s 80 učiteli mohla náhle přijmout 6 000 uchazečů, i kdyby je měla fyzicky kam posadit. A za druhé: Kdo a jak by takto přijaté uchazeče zase „vyházel“, podle jakých kritérií a s jakou objektivitou, nehledě na vznik podmínek pro rozvoj korupce? Ostatně některé fakulty, např. technického zaměření, takový postup volí. Síto během prvního nebo druhého řočníku je ovšem nekompromisní. Oproti klasické vysokoškolské zkoušce, jejíž podmínky a průběh jsou v řádných souvislostech v rukou jediného člověka, je přece jen přijímací zkouška na vysokou školu svázána předpisy a vždy se na ní podílí řada lidí. Stojí také za zvážení, zda odmítnutí ještě před počátkem studia nedává uchazeči větší možnost najít jiné studijní uplatnění než po „zeštíhlení“ počtu posluchačů během studia.

VYSOKÉ ŠKOLY ČEKAJÍ NA „STÁTNÍ“ MATURITU

Nečekají. Pro školy s velkým převisem poptávky nebude mít její výsledek žádnou hodnotu, protože forma ani úroveň jednotné maturitní zkoušky nebude schopna zohlednit kritéria fakult. Jde zde přesně o ten problém, že maturitní testy by měly být testy ověřujícími, nikoli testy srovnávacími. Jak bylo vysvětleno výše, každý druh testů má jinou výpovědní hodnotu a snaha vytvořit jakýsi kompromis mezi oběma druhy povede k tomu, že výsledné testy nebudou schopny ani ověřovat, ani porovnávat. Navíc školy s malým převisem už dnes využívají prospěch (i přesto, že si uvědomují jeho neobjektivitu) a maturita jim nepřinese nic nového. Objevuje se však jiný trend -- stále více škol přechází na test obecných studijních předpokladů a ten v maturitě nebude.