Marťa

Hodně často se setkávám s názorem, že jsem chtěla minimálně jedno dítě z těch všech týraných a zneužívaných drobečků, spasit. Já jsem ale Martinku nechtěla spasit.

Chtěla jsem jen, aby měla šťastnější dětství, protože je hodně introvertní a do kolektivu moc nezapadá. Je jí sice 14 let, ale je opožděna zhruba o 3-4 roky svého věku. Přesto je to moje sluníčko. S ní poznávám úplně nové věci. Zřejmě i kvůli zážitkům z minulosti se podvědomě stylizuje do role kluka, holčičí záliby jí moc neříkají. Raději hraje fotbal nebo volejbal, po kapsách nosí kamínky, provázky apod.Prožila si toho v životě dost. I přesto, že nebyla týraným dítětem, tak bytové, hygienické a celkově sociálně hrůzné podmínky, ve kterých žila, i situace, které prožila, a ve kterých se malé děvče rozhodně nemá ocitnout, ji musely zákonitě poznamenat... Ráda bych Vám pověděla, jak došlo k tomu, že je dnes ze mě Martinky "víkendová náhradní máma" :)

Martinka je hyperaktivní, takže strašně špatně projevuje soustředěnost. Je schopná se koncentrovat max. deset minut. K tomu má snížený intelekt a diagnostikovaou dylexii. Do školy se spolu učíme na etapy, a to to probíhá ještě třeba tak, že ležíme s knížkou na posteli, Martinka mi leží na zádech a češe mi vlasy nebo si s něčím hraje, já jí čtu látku a dávám zpětné otázky, abych si byla jistá, že mě vnímá. A ona vnímá. Po odstavci se vystřídáme, aby se cvičila zároveň i ve čtení. Ale protože je to pro ní hodně namáhavé, po odstavci ji zase vystřídám já. Tenhle systém jsem konzultovala i s psycholožkou a řekla mi, že je to perfektní styl učení pro děti s diagnózou, jakou má Martinka. Na přestup do běžné základní školy Marťa ale zatím šanci nemá, i když je ve zvláštní nejlepší. Při čtení slabikuje, v psaní vynechává písmenka, ignoruje háčky, čárky. Má velmi oslabenou slovní zásobu, běžné slovní pojmy pro ni představují abstraktnost.

Je ale hrozně milá, přátelská, velice komunikativní a upřímná. Je hodně dětská, citově deprivovaná. Fyzický kontakt s blízkou osobou si např. vynahrazuje cucáním palce. Když jsem ji takhle nachytala poprvé, přemýšlela jsem, jak jí tomu nenásilně odnaučit. Věděla jsem, že děti, které mají nedostatek citového zázemí s fyzickým kontaktem, si často cucají palec nebo do svého apatického chování zapojují autoerotické aktivity. Proto jsem si k ní sedla, dívala se zrovna na Večerníčka, vzala jsem si ji na klín (na svůj věk je velmi droboučká) a hladila ji po vlasech. Ihned s tím přestala a ještě se na mě šťastně usmála.

Taky je poměrně zručná, i když vždycky tvrdí, že danou věc neumí, s psychickou podporou a pod vedením druhé osoby se jí nakonec podaří věc zvládnout. Ráda kreslí, lepí, vystřihuje a musím říct, že je v tom opravdu moc šikovná. Taky ráda hraje míčové a počítačové hry a sleduje filmy a pohádky v televizi. Je ochotná pomáhat s domácími pracemi, někdy se k nim i sama hlásí. Je vděčná za laskavé slovo a motivuje ji pochvala, tak jako asi každé dítě. Nesnáší vyvyšování se na druhé, zastává se mladších a slabších dětí v tom mi hrozně připomíná mě, když jsem byla malá. Akorát že ona se hádá a pere po takovém tom klukovském způsobu. Ve hře je férová, i když hodně impulzivní, ale zase se dokáže omluvit. Je taky dost skromná a projevují se u ní záblesky empatie, což je moc dobře..

Snadno se rozpláče, když ji nějaké dítě škádlí, provokuje nebo dokonce bije. Snaží se to často řešit pěstmi, což jistě není dobře a také jí to říkám, ale ona nemá jiný způsob, jak se bránit. Ona absolutně není člověk, který by chodil žalovat tetám - vychovatelkám a ignorováním si mezi těmito dětmi nepomůžete, akorát se z Vás stane fackovací panák, protože ty děcka potřebují někoho, na kom si vybijí svoji zlost proti světu, a když držíte, tak tlučou o to víc. Je to strašně těžké pro obě strany, potřebuje to delší čas.

Další častou otázkou, kterou mi lidé pokládají je, jaké to je, jet si poprvé pro cizí dítě. Ale já především nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem se jí zeptala, jestli by k nám vůbec chtěla jezdit. Seděla v herně na křesle a v ruce žmoulala nějaký provázek. Tenkrát už jsem byla domluvená se sociální pracovnicí, že si vezmu Martinku do hostitelské péče, zbýval mi souhlas Martinčiných rodičů, protože nejsou zbaveni rodičovských práv a pak ten souhlas nejdůležitější - Martinčin. Tak jsem k ní přišla a zeptala se, jestli by ke mně chtěla vždy jednou za měsíc jezdit na víkend. Nikdo, kdo se na tohle dítěte neptal, nepochopí, jak mi v tu chvíli bylo, zvlášť proto, že Martinka nijak nereagovala. Koukala pořád před sebe a v rukou žmoulala ten provázek. Byly to snad tři, čtyři vteřiny mlčení, ale pro mě to byla hrozně dlouhá doba nejistoty. K mé velké radosti se pak ale najednou zeširoka usmála, kývla a vrhla se mi kolem krku, div mě neumačkala. To byl neskutečně krásný pocit štěstí.

A čím mě naposledy Martinka překvapila? Ona mě překvapuje pořád. Ale vzpomínám si, jak mě několikrát opravdu udivila. Už si nepamatuji, kvůli čemu jsem jí domlouvala, snažila jsem se jí zkrátka klidně a rozumně, protože já nemám ráda, když se na děti zbytečně křičí, vysvětlit, že to, co udělala, nebylo pěkné a ona se na mě podívala s takovým úžasem a řekla: "Já jsem Tě ještě nikdy neviděla křičet, jak to?" Řekla jsem jí, že nevím, proč bych na ní křičela, když vím, že se s ní dá rozumně domluvit a ona mi po chvilce odpověděla: "Já bych Tě nikdy nechtěla vidět rozčílenou, to bych se Tě asi bála, protože bych věděla, že už jsem Tě doopravdy naštvala" To bylo krásné, protože takovou reakci jsem od dítěte, které mi bylo předáno s diagnózou, cituji doslova: "inteligence v pásmu debility" nečekala. Ale alespoň jsem si potvrdila svoje domněnky, že Martinka vzdělavatelná je. Jindy se zase nechtěla jít před spaním vykoupat, ale chtěla pusu na dobrou noc. Tak jsem jí řekla, že já pusu dávám jenom voňavejm dětem a odešla jsem do kuchyně mýt nádobí. Za chvilku jsem slyšela v koupelně téct vodu. Potom přišla v pyžámku za mnou do kuchyně a začala utírat umyté nádobí a uklízet ho. Rozčilovala se u toho na oko, jak můžeme mít lžíce napravo, když v Klokánku je mají nalevo a celé to předělala. Pak se na mě podívala a jakoby mezi řečí řekla: "Já Tě sice zlobim, ale zase jsem Ti užitečná!" To mě rozesmálo, takže tu pusu nakonec přeci jen dostala a pohádku navrch. Ale nejkrásnější moment překvapení byl tehdy, když zase jednoho večera usínala a chtěla, abych u ní zůstala, dokud neusne. Tak jsem si k ní lehla, držela ji za ruku a hladila ji po vlasech. Asi po čtvrt hodině, když už jsem měla za to, že pravidelně oddechuje, jsem jí políbila na čelo, zašeptala "spinkej" a tiše odešla z pokoje. Že ještě nespala, jsem se dozvěděla druhý den. To jsme se odpoledne dívali na pohádku v televizi a já u ní začala usínat. Byla jsem zrovna v takovém tom mikrospánku, když jsem ucítila, jak mě Martinka dává pusu na čelo, hladí po vlasech a šeptá: "spinkej" Hrozně mě to dojalo a nikdy na to nezapomenu.

Často si uvědomuji, jakým úžasným způsobem mě vychovává a otevírá mi oči k tomu, co je skutečně důležité. Takovou příkladnou situací bylo jedno odpoledne, kdy jsem opravdu moc pospíchala, běhala po bytě a strašně nutně sháněla nějakou věc, už ani nevím, co to bylo. A můj přítel se v tu chvíli rozhodl mne obejmout a políbit..., což nebyl z mého pohledu zrovna teď ten nejlepší nápad (přeci jsem strašně spěchala a tohle bylo zdržování!). Tak jsem ho lehce odstrčila a prohodila nervózní a sobeckou větu, kterou všichni známe...: "Počkej, teď ne, teď nemám čas." Martinka to viděla a nikdy nezapomenu na její oči, které se na mě výchovně podívaly a na její slova: "Tak ho nech, vždyť on Tě má přece rád." V tu chvíli jsem se opravdu styděla, protože to dítě to vědělo lépe než já, co je v lidském životě opravdu nejdůležitější...

Člověk, který si vezme dítě z dětského domova nebo z jiného zařízení, musí počítat s tím, že to jeho život kompletně změní. Takové dítě Vám změní hodnoty, otevře Vám oči do úplně jiného světa, zavede Vás do situací, ve kterých jste nikdy nebyli a ani si je neuměli představit. Naplní Váš život radostí z maličkostí, malinkatých pokroků a úspěchů. Dá Vám neskutečné množství lásky, ale dá Vám ho po svém, takže se nejdřív budete muset naučit své dítě dobře vnímat. Zároveň mu budete muset věnovat maximum času, budete muset překonávat spoustu překážek, musíte počítat s nechápavými reakcemi lidí z okolí, často i s opovržením. Je toho spousta, ale stojí to za to...