Fauly na partnerovo sebevědomí

Demonstrativním přehlížením, jízlivými poznámkami, ale i přehnanou důvěrností můžeme shazovat partnera v očích našich známých nebo dokonce na oficiálnější půdě před spolupracovníky a obchodními partnery. Co nás k takovému jednání vede a jaké může mít důsledky pro naše vzájemné soužití?

Na první pohled by se mohlo zdát, že devalvovat partnerovu hodnotu na veřejnosti je výsadou příliš dominantních partnerů, účinnými způsoby znevážení a zesměšnění svého protějšku ale vládnou i osoby submisivní.

Pravdu mám já

„Ne, takhle to tenkrát rozhodně nebylo. Počasí se začalo kazit až mnohem později, v předpovědi o větru nebyla ani zmínka.“ Pavel vnímá loňskou vyjížďku po moři úplně jinak a kategoricky manželku v každém detailu opravuje. Ta to po chvíli vzdává a už se po zbytek večera do konverzace příliš nezapojí.

„Netvař se tak kysele.“ „Copak nevidíš, že Martin dopil? Nalej mu přeci!“ „Jak to, že sis zase vzal dort? Víš, že sladké nesmíš!“„Přines ty fotky.“ „To nepoznáš ani vidličku na salát?“ „Vezmi si kabát, jdeme domů.“ Příkazy, zákazy, rozkazy – jako by byl partner podřízeným nebo dokonce otrokem, jako by si bez neustálého vedení a dohledu neporadil. To je podle psycholožky Frouzové, spolu s neustálým „cenzurováním“, opravováním partnera a uváděním jeho slov „na pravou míru“, nejčastější způsob, jímž dává ve společnosti dominantní člen dvojice najevo svou převahu.

Z úplně jiné kapitoly jsou situace, kdy se partneři domluví na určitém (nenápadném) signálu, jímž dává jeden druhému najevo, že svým obšírným vyprávěním společnost příliš nezaujal.

Nemám to s ním lehké

Chudinkaření – tak by se dalo stručně nazvat znevažování partnera ze submisivní pozice. „Překvapuje mě, že je manžel vůči kolegům tak velkorysý, já z něj sotva dostanu peníze na domácnost.“ „Okna u nás už léta myju jen já. Lenka zavelí a už nastoupím s kýblem.“ Mluvčí se obvykle pokoušejí o lehčí, žertovný tón, jenže všichni cítí, že si ve skutečnosti stěžují, jak se musí v partnerském svazku podřizovat a obětovat.

Pokud se partner podílí například na organizaci plesu, musí se věnovat zahraničcnímu kolegovi a jeho ženě nebo má jiné společenské povinnosti, lze ho účinně „shazovat“ ostentativním postáváním opodál – jen ať všichni vidí, že si mě vůbec nevšímá, že se cítím opuštěná/ý.

Agresivita zjevná i skrytá

„Pak jsme odjeli do nejvyššího pohoří oblasti, jmenuje se…“ Honza vyšle prosebný pohled směrem k Hance, čeká od ní podporu a pomoc, zeměpisné názvy jsou odjakživa její silná stránka. Jenže Hana se schválně nepodívá, soustředně jí zmrzlinu a nechá Honzu u promítačky, aby se koupal ve vlastním potu. Minule si stěžoval, že moc mluvím, ať si poradí sám, myslí si. V podobných situacích se vzájemné negativní reakce opakují a řetězí – minule jsem se cítila trapně já, teď ti to vrátím.

Vedle zmíněných subtilních forem může mít agresivní znevažování partnera mnohem zřetelnější kontury – ač to není v kontextu situace vůbec nutné, vehementně s partnerem nesouhlasíme, rozpoutáme vzájemnou výměnu názorů, zvyšujeme hlas, přejdeme v hádku. Pro ostatní přítomné jsou takové situace velmi nepříjemné, zpravidla v jejich očích neznevážíme jen partnera, ale i sami sebe. Případně se snažíme společnost upozornit na partnerovy slabé stránky: „Omlouvám se, že jsme přišli pozdě, žena se nedokázala vypravit, hodinu jsem na ni čekal.“ Někdy stačí jen grimasy, obrátit oči v sloup nebo procedit, že už se zase vytahuje. I kdyby to byla pravda, nehodí se na partnerovo vychloubání upozorňovat jako první. Ostatní si časem zpravidla všimnou sami – protějšek se může zesměšnit i bez našeho přispění. Znevažujícím jednáním je, pokud svého partnera ignorujeme, nebavíme se s ním, dáváme najevo, že je nudný. Pokud jeden z dvojice dorazí na akci později (například kvůli pracovnímu zaneprázdnění), mělo by být samozřejmostí se vzájemně alespoň krátce pozdravit, představit partnera hostům, byť se mu vzápětí omluvíme, že se mu nemůžeme věnovat.

Dát najevo, že „mi nestojí ani za pozdrav“, je velmi znevažující – i kdyby v pozadí byl jen obyčejný nedostatek společenského taktu. Degradující je rovněž, pokud na akci, kam ostatní chodí se svými protějšky, partnera nebereme – nebo ještě hůř, vezmeme s sebou místo manžela/manželky přítele či přítelkyni, s nimiž udržujeme paralelní vztah. Nejvíce dehonestující je, pokud připustíme, aby se ve společnosti, která o našem druhém milostném vztahu ví, setkali oba.

Znemožnění „v dobré víře“

Znevažující však může být i příliš důvěrné, intimní chování ve společnosti. Zatímco objetí nebo polibek působí na diskotéce nebo uprostřed party kamarádů naprosto přirozeně, na rautu je za hranicí. Stejně jako domácká oslovení typu čumáčku, bobulko, zlatíčko, Venoušku… I v neformálním prostředí můžeme partnera znevážit například prozrazováním intimních detailů vztahu, zveřejněním osobních rituálů, individuálních slabůstek či libůstek – stává se přitom, že my sami, ani naši společníci nevidí na vyzrazení takových tajemství nic zvláštního. Partner se však cítí ohrožen, obnažen na citlivém místě a pokouší se bránit. Bodré poznámky typu „jen se nedělej“, „vždyť o nic nejde“, „co by to kamarádi nemohli vědět“ jeho nepříjemné pocity spíš zhoršují. Velmi často situaci vnímá i jako útok na samotný vztah, na vzájemnou důvěru.

Prostor pro znevážení a emocionální zranění partnera přinášejí situace, kdy se jeden z dvojice po pár skleničkách alkoholu „výborně baví“, zatímco abstinující (často v roli řidiče) to vidí jako flirtování s kolegou/kolegyní. Na druhé straně znevažující jsou i žárlivecké scény a okázalé dožadování se partnerovy pozornosti.

Znevažování partnera = problém vztahu?

Tak jednoznačná rovnice to zdaleka není. Někdy má milující partner jen slabší sociální inteligenci, chybějí mu příslušné dovednosti, nereflektuje vlastní chování. Například softwarový specialista Zdeněk by manželce z lásky udělal i šatník na dálkové ovládání, ale vůbec si neuvědomí, že jediné volné místo by měl nejprve nabídnout jí, než si sám sedne.

Není výjimkou, že si partner kompenzuje znevažováním partnera ve společnosti své dlouhodobé podřízené postavení ve vztahu – a že oběma takový způsob v podstatě vyhovuje.

Někdy zesměšnění partnera skutečně vypovídá o kvalitě vztahu, jindy o něm nemusí říct téměř nic – jedná se jen o jednorázovou účelovou pomstu na jeden večer, o svérázné vyrovnání účtů, které partner pochopí a přijme.

Jak si nezničit vztah, jak nepřijít o životního partnera? Co děláme špatně při seznamování, při řešení konfliktů a v manželství? Jakými chybami si komplikujeme společný život? Na to vše se snaží podívat a částečně i odpovědět seriál o partnerských vztazích, který pro vás připravujeme se zkušenými manželskými poradci.