Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky

"Byla jsem požádána o to, abych udělala přednášku v domově mládeže, mělo se jednat o zhruba patnáctileté mladé lidi. Všichni víme, jak je práce s touto věkovou kategorií těžká - buď vás ignoruje, nebo se vás svými otázkami snaží zahnat do kouta. V téhle situaci jsem se ocitnout pochopitelně nechtěla. Došlo mi, že musím tyto své pubertální posluchače nějak vtáhnout do hry, aby si mě nestihli vychutnat. A tak jsem na ně vyrukovala s pohádkami… Přesněji řečeno - začali jsme rozebírat roli tloušťky ve známých pohádkových příbězích. Mládež byla nad očekávání vnímavá, aktivní a vtipná, z mé strany stačilo jen lehce naznačit a závěry už si dokázala tvořit sama…" Tolik MUDr. Kateřina Cajthamlová nejen o nedávném zážitku, ale zároveň i o obsahu této čtyřstrany (ta je, vzhledem k tomu, že téma bylo tentokrát plně v režii paní doktorky, psaná převážně v první osobě).

"Marfuša je hnusná, tlustá a brala by jakéhokoli ženicha"

Ještě než se stačily zmíněné děti rozkoukat, položila jsem jim první otázku: "Znáte Mrazíka?" "…no to je jasný, Mrazíka znaj všichni." "Fajn, a jaké jsou tam dvě hlavní postavy?" "Nastěnka a Marfuša." Dlužno podotknout, že na samém začátku na mě koukala ta odrostlá děcka dost podezřívavě a rozehřívala se jenom velice pozvolna. "Dobře. A jak tyhle dvě holky vlastně vypadají?" "No, Marfuša je hhnnusná a tlustá a Nastěnka je krásnáá." Mládež se začala nejspíš docela bavit. "Máte pravdu, a můžete mně říct, proč tomu tak je? Co kdybychom začali hned od brzkého rána - kdy vstává Nastěnka a kdy Marfuša?" "No, Nastěnka musí vstávat hrozně brzy, zatímco Marfuša spí. Ale spí špatně a celou noc se budí. A starej táta ji musí ovívat." "Ano, výborný postřeh, Marfuša má nekvalitní spánek. A co takhle obě dívky dělají během dne?" "Nastěnka furt běhá po lese a pořád nosí vodu z tůně nebo poletuje po domě a uklízí a vaří." "Ano - a všimli jste si, že i když Nastěnka tak těžce pracuje, usmívá se a chodí krásně rovně? A jestlipak se usmívá i Marfuša?" "Ne!!!" - na to děti už sborově. "Ona se celej den válí, nadává, je protivná a cucá obrovský lízátka." "Lízátka… to je pravda… a kdopak jí je dává?" "Máma." "A proč?" "Protože ji má ráda. Prej…"

"Má ji ráda? Tak se pojďme podívat na to, jak Marfuša díky maminčině lásce vypadá. Je tlustá, má zkažené zuby, velmi řídké vlasy, takže nosí umělý cop, a také má bílou, tvarohovitou pleť, kterou si musí nalíčit, když se chce někomu líbit - to všechno je důsledek přejídání pamlsky, většinou sladkými, které jí matka nabízí místo normálního jídla. Normální chudé (a zdravé) jídlo je tu jen pro tatínka a Nastěnku. Oba mimochodem velmi štíhlé… A proč myslíte, že je Marfuša tak hrozně protivná? "No, ona se asi strašně za ten celej den nudí, protože nic neumí a nic ji nebaví. A protivná je proto, že si možná představovala, že bude žít jinak a tenhle život se jí nelíbí. To je nejspíš asi důvod, proč chodí tak křivě a šourá se… Asi nemá žádnou energii… Nemá ji kde brát…" "Aha, tak to je výborný postřeh. Ta holka se opravdu musí cítit hrozně - vařit, plést, šít ani uklízet neumí, takže není soběstačná, máma se k ní chová jak k malému dítěti, které uklidňuje jediným naučeným způsobem - podáním sladkosti, žádný chlap, který by s ní založil rodinu, ji nechce a vyhlídky do budoucnosti jsou v jejím případě víc než chmurné." "No, a proto by se klidně vdala za prvního debila, kterýho jí přivedou, zatímco Nastěnka hned na začátku odmítne krásnýho Ivánka jenom proto, že je chlubivej." " :-) Aha, vidíte, k čemu jste sami dospěli? Nastěnka je krásná, štíhlá, zdravá, pracovitá, umí se o všechny a o všechno postarat, uživila by se kdekoli - a díky všem těmto atributům je zároveň i sebevědomá. Sebevědomá i přes každodenní matčino šikanování. A je sebevědomá Marfuša?" "No to teda není ani náhodou… Jo, počkejte, vy nám tady chcete jako říct, že to všechno souvisí s tim, co ty dvě jí, jo? A jestli se celej den hejbají a jestli pracujou, jo? A taky je to možná i o tom, že jednu život baví a tu druhou ne, co?"

Ty holky a kluci byli naprosto báječní, na jedné jediné pohádce jim docvaklo, jak vlastně v životě souvisí všechno se vším. Ba co víc. Oni se pak začali předhánět v příkladech, které si potom už dokázali báječně odůvodnit i sami: "Když seděla Nastěnka v tý šílený kose pod stromem bez kabátu, říkala Mrazíkovi, že jí není zima, ona je asi nejspíš otužilá, co? Ona se určitě myje v ledový vodě, macecha by jí nedovolila vodu ohřejvat… A Marfuša tam seděla v obrovským kožichu a šále a rukavicích a klepala se zimou, proto taky na Mrazíka tak řvala."

Těm dětem na příkladu chronicky známé, podle mého názoru úžasné a hlavně poučné pohádky došlo, co s člověkem udělá:

• když se nehýbá,
• když pozdě vstává,
• když nic neumí (a tím pádem má nízké sebevědomí),
• když je líný,
• když se neotužuje,
• když místo opravdového jídla jenom mlsá.

A kdo k tomu Marfušu vychoval? Máma. A jaká je máma? Tlustá!

Ano, tak je to, milé děti a milé tlusté mámy…

Představu o tom, že se mohou i patnáctiletí pubescenti nechat zcela vtáhnout do přednášky na téma zdravá výživa, už jste si snad na příkladu Mrazíka udělali. A jaká pohádka - je o tom, jak se malé děti chytají na sladké mámení - bude asi následovat? Ano, samozřejmě, máme tu Perníkovou chaloupku.

Pohádka o manipulátorovi ze sladké chaloupky

Podle mého názoru je Perníková chaloupka pohádkou o záludných tchyních - babičkách. Všimněte si, že tu na jedné straně stojí ošklivá matka, která nedopřeje dětem nic sladkého (na cestu jim dá jen doma pečený chléb) a nutí je, aby sbíraly v lese houby a borůvky a aby si samy poradily, když se dostanou do nesnází - třeba tím, že vylezou na strom a porozhlédnou se, kudy vede cesta domů. A na druhé straně tu máme hodnou ježibabičku, která má chaloupku ze samých sladkostí a děti do ní na ty dobroty vláká. Proč? Aby je mohla sežrat. V reálném životě ono pohádkové "nalákat na perníček a sežrat" znamená někoho si kompletně přivlastnit. Mít ho jenom pro sebe, pro svůj vlastní prospěch. Ježibaba z perníkové chaloupky - to je klasický obraz manipulátora. A jako každý správný manipulátor, dokáže od sebe ježibaba bravurně oddělit Pocity a Rozum. Pocity jsou zastoupeny Mařenkou (slouží, trpí a cítí, že něco není v pořádku), Rozum představuje Jeníček (ten je pro jistotu zavřen do klece, aby nepřekážel - zdravý rozum je třeba odstranit). Babička neustále šmejdí kolem dětí a sladce se lísá: "Vezmi si ještě dortíček, ať nemáš prst jak klacíček, no tak, papej, tohle by ti doma nedali…" Naštěstí Mařenka-Pocity chodí za bráškou a říká: "Hele, nejez to, ona tě vykrmí a sežere, ona asi není hodná…" Jeníček-Rozum poslechne Pocity a začne hrát hloupého. Všimněte si, on oba dva zachrání tím, že ze sebe udělá úplného blba. Když ta babička manipulativně říká - "hačni si na tu lopatku, já tě povozím, ať máš taky trochu toho pohybu" - tak on krásně kontramanipulativně odvětí -"ale já to neumím, babičko, naučíš mě to?" A zbytek už známe. Šup s babou do pece a tradá domů k mámě, tátovi, suchým bramborám, chlebu a borůvkám. A všimněte si - ty děti si s sebou nevzaly jediný perníček. Proč asi?

O Smolíčkovi pacholíčkovi a zlé reklamě

Další pohádka - a každé malé dítě i dospělý ví, oč jde - je ta O Smolíčkovi pacholíčkovi. Já ji používám coby pomůcku pro určité typy pacientů, kteří mají tendenci se neustále vyptávat: "A ani malej kousek klobásky (dortíčku, bonboniérky, buřtíčku, vdolečku se šlehačkou) si nemůžu, paní doktorko, dát?" Říkávám jim, že je to skoro stejné, jako kdyby těžký alkoholik prohodil v léčebně ke svému ošetřujícímu lékaři: "Ani maličkýho frťánka mi, pane doktore, k tomu kafíčku nedopřejete…?" Což s nimi kupodivu docela otřese. Ale zpět k pohádce…

Smolíček je sirotek, tedy někdo, kdo je nucen se od útlého věku spoléhat jen na svůj úsudek, své vlastní zkušenosti. Nemá ve svém okolí nikoho rozumného, kdo by mu věci vysvětlil. Jediné, oč se může alespoň trochu opřít, je zvíře. Jelen. Což je v podstatě Smolíčkovo přírodní Já. (Všichni ho v sobě máme - jen ho někdo z nás více, někdo méně ignoruje.) Naše přírodní Já nám radí: Používejte rozum, nespoléhejte jen na supermarkety, čtěte etikety, vyhýbejte se jedům, zamkněte se v chaloupce na tři západy a nepouštějte dovnitř reklamu. Reklama vás - stejně jako ty jeskyňky Smolíčka - unese, vykrmí a možná zaživa pozře.

Pamatujete, jak to bylo v pohádce? Jeskyňky stojí za dveřmi, třesou se zimou a hrají na Smolíčkovy city: "Jen dva prstíčky strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme…" A s reklamou je to podobné. Strká vám své prokřehlé pařáty až pod nos. Stačí zapnout rádio nebo televizi: "Hmmm, to to voní… Polévka z pytlíku - chutná jako od maminky."

Maminka, rodina, bezpečí, jistota, vůně - to je snad ta nejnehoráznější manipulace s city, co znám! A všechny ty reklamní bludy jsou pořád na jedno téma. Chápete to? Ani jeskyňky, ani reklama se nestydí lhát. Podnikatel vám připraví za pár korun koktejl z chemikálií a investuje statisíce do reklamy, která je prvoplánově zaměřená na důvěřivé Smolíčky. Tedy na ty, kdo se naučili neposlouchat zdravý rozum (nebo chcete-li jelena, své přírodní Já). No, a peníze se jenom hrnou…

• Že ti svým výrobkem poškozuji zdraví, Smolíčku? No co, to je tvoje chyba, nemáš být hloupý a věřit každé jeskyňce, která ti zaklepe na dveře...
• Že ti levný syntetický salám svou chutí ani zdaleka nepřipomíná maso? No co, i s tím si jistě, Smolíčku, poradíš. Zaliješ ho kečupem, mocně popepříš, dozdobíš feferonkami a šup s dobrůtkou k televizi - a k dalším pěkným reklamám. Během nich pak dostaneš třeba chuť na oplatku naplněnou čerstvým mlíčkem nebo chipsy light, doporučené čtyřmi z pěti kardiaků. Ano, a ty pak můžeš zapít slaďoučkou limonádkou plnou přátelské kyselinky fosforečné.

Přejeme ti dobrou chuť, milý Smolíčku. A taky pevné zdraví a dlouhá léta…

Reklama tě semele, stráví a orvaného vyplivne

Smolíček měl zkrátka smůlu. Nikdo mu pořádně nevysvětlil, že jeskyňky to s ním nemyslí dobře. Že si s ním nechtějí hrát, jak předstírají. Reklama taky není hra. Reklama je snaha Smolíčka nalákat a dostat. Semlít, strávit a napůl mrtvého vyplivnout. Jeskyňky zneužívají jak Smolíčkových dobrých vlastností (důvěřivost, schopnost empatie, soucit s bližními), tak jeho neposlušnosti a hlouposti (chlapečkovi nestačilo první ani druhé vážné varování). Když se přejídáte nekvalitním jídlem a nehýbáte se, je vám špatně. Mnohdy je vám HODNĚ špatně. Nicméně - jedna ani dvě..., ani padesát výstrah mnohdy nestačí. Po jednapadesáté už ale nemusí jít "jen" o varování. (Po jednapadesáté už může být po vás.) Čím častěji Smolíček podlehne jeskyňkám, tím se ocitá ve větším nebezpečí. Protože jelen ho přijde zachránit jen třikrát. Čím častěji podlehne tlustý člověk potravinám, které má od lékaře zakázané, tím menší má šanci, že se uzdraví. (A opět se nabízí paralela s alkoholikem a jeho láhví.)

Všemocná bohyně Televize

Ptáte se, jak čelí všudypřítomným reklamám na nezdravé pochutiny novodobí Smolíčkové, tedy malé děti, které dosud neumí zaujmout kritický postoj k bohyni jménem Televize?

Tam jde v první řadě o to, v jakém věku se Smolíček učil jíst špatně. Když dítě vychováváte na zdravé stravě a vedete ho k nějakému pravidelnému sportu (nemluvím o sportu vrcholovém, v případě malých dětí k němu mám silné výhrady), zpravidla z něj bumbrlíčka neuděláte. Když ho vychováváte stylem - dojez to všechno, nebo mě naštveš, neokrajuj tlusté, je to přece taky jídlo, sněz tu bábovku, když jsem se s ní pekla jenom a jenom pro tebe - nemůžete se divit, že z něj vyroste obézní dospělý.

Dlouhodobá manipulace typu - musíš ten dort ochutnat, přece mě nechceš urazit - způsobí to, že tlustá osoba začne ignorovat svůj rozum. I když jí signalizuje: neměl bych to jíst, není to zdravé, není to pro mě vhodné… Obézní kromě rozumu ignoruje i svoje fyzické tělo (velmi dobře ví, že po sladkém mívá výkyvy glykémie, bývá unavený a brzy zase dostává hlad, ba co hůř - dostavují se obrovské chutě na další nezdravé poživatiny).

A oklikou se dostáváme zpět ke Smolíčkovi.

• Smolíček věří jeskyňkám (jako jeskyňky se chovají nejen manipulativní reklamy, ale také všichni "ti, kdo to s vámi myslí dobře" a ponoukají vás, abyste se přejídali tím, co vám nesvědčí).
• Smolíček nevěří jelenovi (tedy své přírodní nátuře, svému přirozenému Já).

Ti, kdo jeskyňkám dveře do svého života ochotně otevírají, zpravidla končívají špatně. To se týká nejenom obézních lidí, ale také už několikrát zmíněných alkoholiků. Pokud jste byli závislí na alkoholu, poctivě abstinujete deset let a nějaká podlá jeskyňka vás začne přesvědčovat, že "po tak dlouhé době už jsi zaručeně vyléčen a jedna sklínka tě nezabije", pak vězte, že právě ta jedna jediná jeskyňčina sklenička se pro vás může stát branou do pekel. Pád bývá obvykle velmi rychlý. A se závislostí na jídle postrádajícím živiny je to v podstatě stejné. Alkohol a tzv. junk food - obojí je jed. A jak dlouho můžete nechat do svého těla proudit jedy?

Pandrhola: přecpával se, až praskl!

A pomalu se dostávám k poslední slavné (a rovněž zfilmované) pohádce: Dařbuján a Pandrhola. Na jedné straně chudý havíř, který se má sakra co ohánět, aby uživil svých dvanáct dětí. V chudé havířské osadě je ostatně dětí (zdravých!) jak kamínků v místním potoce. Na druhé straně statkář. Bohatý, vypasený, lakomý, nerudný (v jednom kuse na někoho křičí a rudne při tom jako krocan - že by vysoký krevní tlak?). Je bezdětný a jeho vztah s manželkou rozhodně není láskyplný - jde tam vlastně jen o majetek. Zatímco havíři a jejich ženy celý den fyzicky pracují a stravují se jen velmi střídmě, statkář se krmí bůčkem a jitrnicemi. Přecpává se tak dlouho, až ho raní mrtvice (scéna, kterou pan Hrušínský vystřihl na Oscara). Chudý havíř se ho snaží vyrvat ze spárů Smrťáka, ale příroda nakonec vyhraje - krutý statkář umírá. Tělo, živené přemírou živočišných tuků (a taky přemírou nenávisti, vzteku a agresivity), nedostatkem pohybu (a taky nedostatkem lásky i sebeúcty), udělalo jedinou logickou věc, kterou v tu chvíli udělat mohlo: dalo výpověď hloupému, zlému mozku, který si ho nevážil.

Čtěte pohádky, jsou fajn…

Shrnu to - myslím si, že pohádky O Mrazíkovi, O perníkové chaloupce, O Smolíčkovi i O Dařbujánu a Pandrholovi jsou dobré pohádky. Nabízejí dětem informativní zdroje - a je jen na nich a jejich rodičích, jak s nimi naloží. (I když je asi hodně těžké vidět ježibabu v milující babičce, která by vnoučky nejraději utopila ve sladkém - ačkoli mají nadváhu a spolužáci se jim posmívají… Ono je těžké koukat kritickýma očima na maminku, která dítěti pomáhá zahánět trable dobrůtkami. Dělá to s nejlepším vědomím a svědomím - její trable byly v dětství zaháněny stejně. Dnes je maminka obézní. Také dítě už má našlápnuto…)

Ať je vám pětadvacet, pětapadesát nebo pět - čtěte (nechte si předčítat) pohádky. Jsou fajn - učí člověka myslet, pozorovat věci zvnějšku a mají jasnou logiku: špatnému špatné, dobrému… Ale, vždyť to víte nejlépe sami.

Článek je z dubnového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v průběhu dubna 2010 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček - praktickou pomůcku nejen pro období lezení, chrániče na kolena Farlin v hodnotě 168 Kč.