Inventura hraček

tědrý večer je úspěšně za námi, děti si ještě ani nestačily dostatečně pohrát se všemi těmi novinkami, které si rozbalily pod stromečkem. A to vás čeká ještě několik návštěv u příbuzných a také pár schůzek s kamarády, a další přísun dárků a dárečků vás nemine. Je to sice krásné, ale už teď máte pocit, že další přívalovou vlnu hraček váš byt nejspíš nepojme. Co s tím? Zdá se, že je to tak - nastal čas na inventuru hraček. Ale jak na to? Snaha odebrat něco z hory věcí, kterou si dítě postupně zaplnilo pokojíček, bývá jen zřídkakdy bezbolestnou procedurou. Daleko častěji nakonec stojíme uprostřed všeho toho zmatku a snažíme se s dítětem vyjednávat, kterou z věcí už nepotřebuje, která je rozbitá, a co si ještě nechá. Nezřídka nakonec pod náporem emocí, případně neochvějných argumentů kapitulujeme, abychom se do dětského pokoje vrátili pod rouškou tmy, případně v době, kdy je dítě mimo domov, a dali se do nevděčné práce tajně. Můžeme být jakkoliv uvědomělí rodiče, snažit se svým dětem dávat jen tolik hraček, kolik jim skutečně prospěje, a nezaplavovat je hloupostmi s několikadenní životností, ale přesto se většině z nás nepodaří bez třídění a vyhazování udržet domácnost ve stavu trvale udržitelného rozvoje. Děti odrůstají a s nimi také „zastarávají“ jejich hračky. S dalšími si prostě nehrají a jiné je přestávají bavit.

Jak tedy třídit hračky?

První síto můžeme nastavit okamžitě: jakmile se k nám dostane dárek, o kterém víme, že si s ním dítě hrát nebude, nebo že ho doma opravdu nechceme, neváhejme a zasáhněme včas. S některými osvícenými dárci se určitě dohodneme třeba na výměně dárku v obchodě (třeba patnácté chrastítko s pískajícím čumáčkem za něco jiného), a tam je problém vyřešen. Pokud se bezbolestné řešení nepovede, nechme si dítě hračku osahat, vyčkejme chvíle, kdy ji znuděně odloží, a poté ji nechme zmizet v propadlišti dějin.

S hračkami a knížkami, které se u nás natrvalo usídlily, je to přece jen složitější. Jako první bychom měli vybrat rozbité, nefunkční nebo nekompletní hračky. Neopravitelné a nehratelné nemilosrdně do pytle, pokud možno tmavého, a rovnou do popelnice, jinak se vystavujeme riziku, že budou objeveny a vyneseny zpátky na světlo. Rozbité, ale oblíbené a opravitelné hračky stojí za to opravit, dítě se tak naučí, že o věci je třeba se starat a vážit si jich.

Hračky, které už dítě přerostlo, budou trochu tvrdším oříškem. K některým věcem máme sentimentální vztah, hlavně k těm batolecím a miminkovským. Náš potomek na nich nejspíš tak úplně lpět nebude, takže probrat je a vytřídit by nemělo vyžadovat takovou námahu. Některé se budou ještě hodit - pro příbuzné, pro známé.

Jiné stojí za to uchovat jako vzpomínku a další třeba pro mladšího sourozence, ale někde na půdě nebo ve sklepě, ne na poličce v pokojíčku nebo v krabici pod postelí.

Specifickou skupinou hraček jsou plyšáci. Prvních několik přírůstků jsme možná měli na svědomí sami, další ale obvykle přibývají velkou rychlostí a nezadržitelně. Dávno pryč jsou doby, kdy mělo dítě jednoho nebo dva plyšové kamarády, které si schovává dodnes, daleko do dospělosti. Dnes není nic jednoduššího, než přinést na návštěvu něco chlupatého a roztomilého, co bude za několik dnů pravděpodobně ležet v krabici spolu s mnoha dalšími podobnými hračkami. Nejspíš dobře víme, které ze zvířátek patří mezi stálé oblíbence, která zvířátka jsou jen na občasné hraní, a bez kterých se náš potomek docela dobře obejde. Tady, stejně jako v dalších případech, se vyplatí postupovat metodou meziskladu. Oblíbené plyšáky samozřejmě ušetříme, ale ty ostatní je vhodné „napytlovat“ a na nějakou dobu uložit mimo dosah dítěte. Když si na ně nevzpomene ani po měsíci, můžeme „mezisklad“ vyprázdnit.

Metoda meziskladu je výhodná i u mnoha dalších věcí, u kterých si nejsme úplně jisti, zda na nich dítěti opravdu záleží, nebo o nich ani neví, a zároveň víme, že jakmile se dítěte zeptáme, rozhodně se dané věci v příštích několika týdnech nevzdá.

Podstatnou část neukliditelného nepořádku tvoří nejrůznější drobnosti, jako jsou různé malé dárečky od kamarádů z oslav, drobnosti z kindervajíček, a samozřejmě jednorázové hračky třeba z McDonaldů a KFC, které se k nám dostanou, i kdybychom do těchto zařízení sami nikdy nevstoupili. Tady platí jediné: vyřazovat.

Třeba postupně, ale pokud jen zabírají místo a nikdo si jich nevšímá, do pokojíčku nepatří.

S dítětem, nebo bez dítěte?

Máme vyhazovat tajně, nebo se raději poradit s dítětem? První varianta je rychlejší, ale nese s sebou rizika. Druhá je zdlouhavá a obvykle ne tak radikální. Přesto si ale mnozí z nás určitě vzpomenou na to, jak v dětství odjeli na prázdniny a po návratu nenašli ve vzorně uklizeném pokojíčku některou ze svých oblíbených věcí.

Někdy jako rodiče v zápalu přehlédneme, že dítě má vztah k něčemu, na co už je z našeho pohledu „moc velké“, nebo s čím si ani nehraje.

Je-li dítě přístupné hovoru, je samozřejmě zdaleka nejlepší variantou si s ním o vyřazování hraček promluvit. A třeba ho i motivovat: vybere-li to, s čím už si nehraje, může si samo vybrat něco nového, co by si přálo. Důležité při tom je, jaký osud určíme vyřazeným hračkám. Děti nejlépe chápou, že hračky, se kterými už si samy nehrají, dáme někomu, kdo je potřebuje, třeba mladším kamarádům, dětem do školky. I paní doktorka možná docela ráda přijme drobnosti, kterými může odměnit děti při návštěvě.