Největší štěstí v životě? Dělat si věci po svém

O líném rodičovství. O hippies, nepoužitelných prarodičích a dovážení absintu z Čech. O tom všem a dalších věcech jsme na letošní konferenci o aktivním rodičovství v Brně hovořili s britským esejistou Tomem Hodgkinsonem, autorem knihy Líný rodič a zakladatelem Akademie lenošství, filozofie, hospodaření a radovánek.

Když se objevil mezi čtyřmi stovkami pestrobarevných matek a otců působil zjevem studenta z dobré anglické univerzity poněkud nepatřičně.

Ať to byl záměr, nebo ne, dobře to ilustrovalo paradox, jímž byla účast propagátora líného rodičovství na konferenci o rodičovství aktivním. Jeho přednáška působila jako oddechový čas mezi ostatními příspěvky stanovujícími často nesnadno splnitelné povinnosti pro rodiče. Tom Hodgkinson totiž většinu povinností přisuzuje dětem.

A rodičům stanovuje jedinou opravdu důležitou: nechat dítě na pokoji.

Jaká je vaše definice lenošství?

Je to něco jiného než pusté válení se. Myslím, že anglický pojem lenosti je krásný, vypichuje její kladné stránky. Leností můžete rozumět studium, pohroužení se do sebe, přemýšlení, filozofování, čtení. Ale i to, že jdete do hospody s přáteli a tam diskutujete. Všechno to jsou činnosti, které jsou velice užitečné a dnes se často přehlížejí. Já to vidím spíš jako jistý odstup od věcí, který vám dá čas přemýšlet, udržovat v bdělém stavu svobodného ducha. Opak lenosti, totiž tvrdá práce pod diktátem školy a posléze zaměstnavatele, to příliš neumožňuje. I já jsem se začal cítit trochu zotročený prací. Bylo mi tehdy něco přes dvacet, asi jsem měl být šťastný, že mám práci, jenže mladí lidé často mají během studií velké ideály, a když pak přijdou do práce, je to jako studená sprcha. Snaha být ve výše uvedeném smyslu lenochem jakožto zaměstnanec je svým způsobem vzpoura proti systému. Nejvyšší metou je stát se sám sobě zaměstnavatelem. Lenošství v mém slova smyslu je tedy jakousi dynamickou formou lenošství. Být „líný“ po mém způsobu znamená být tvůrčí. Ne že se budete celý den válet v posteli. Najít správný poměr mezi činorodostí a nicneděláním, to je umění, které mě zajímá.

Člověk je tedy v zásadě od přírody líný, jen ho z toho vytrhuje společnost svými požadavky?

Největší změna nastala s průmyslovou revolucí. Do té doby lidé sice také pracovali pro vrchnost, ale většinu času pro sebe. Průmyslová revoluce nahnala lidi do továren na dvanáct čtrnáct hodin denně. Vznikla práce, jak ji známe dnes. Když někdo dříve příliš tvrdě pracoval, pokládalo se to za nemístnou pýchu, za zpupnost vůči boží vůli.

Kdy a jak jste přišel na myšlenku líného rodičovství?

Je to trochu paradox, že mluvím o líném rodičovství na konferenci o aktivním rodičovství. Ale já se snažím prosazovat rodičovství neaktivní. Jenže oba koncepty jsou si ve skutečnosti blíž, než to na první pohled vypadá. V obou případech jde o to vzít do rukou odpovědnost za své životy i za životy dětí. Dělat si věci po svém. V roce 1993 jsem s kamarádem založil časopis Lenoch. Pak přišly děti a bylo po lenošení. Alespoň zpočátku jsme byli s mou ženou Viktorií dost vyčerpaní. Pak se mi dostal do ruky esej D. H. Lawrence, který shrnuje zásady efektivní výchovy dětí do tří bodů: nechte je být, nechte je být, nechte je být. Zjistil jsem, že je to úžasný nápad, už proto, že se tím rodičům spousta práce ubere a dětem naopak přidá. Tady přicházím k podstatě. Jako líný rodič musíte donutit děti, aby pro vás pracovaly, a to již od raného věku. Musejí uklízet, mýt nádobí a hlavně nosit snídani do postele. Tak od dvou tří let. Rodiče se příliš sebeobětují a tvrdě pracují. Tak to bylo i u nás. Padali jsme na nos. A únava je přitom největší nepřítel rodičů i dětí, protože pak můžete ledacos zanedbat. Moje „líné rodičovství“ se snaží skloubit dva postoje - na jedné straně nechte děti svobodně dělat, co chtějí, na druhé na ně buďte přísní a veďte je.

Jak se člověk stane líným rodičem?

Nejlepší způsob, jak být líný, je nemít vůbec děti, jenže pak zas nejste rodič… Každopádně pro mě i pro vás je na to už pozdě. Já mám děti tři, jedenáct, devět a sedm let.

Celý můj koncept vychází z jakési pankáčské filozofi e, kterou bojuji proti autoritám, což se samozřejmě dělá lépe, když jste mladý a nemáte ještě děti. Tedy v době, kterou nazývám hedonistickou fází života, kdy se zabýváte jen tím, co vás baví.

S dětmi je to všechno mnohem složitější a řešíte jiné starosti. Na jedné straně máte stát, který s vašimi dětmi tak rád experimentuje v rámci školního vzdělávání, na straně druhé je konzumní společnost, která z nich dělá od narození spotřebitele a zároveň zboží. Otázka zní, jak uprostřed toho všeho vytvořit zdravé prostředí pro naše děti?

Vy jste se ty své trochu rozhodl vzdálit nástrahám konzumu tím, že jste je z velkoměsta přestěhoval na venkov. Co přesně vás přivedlo na myšlenku opustit Londýn a vydat se bydlet na farmu?

Jistěže jsme chtěli, aby děti vyrůstaly v podnětném prostředí co nejblíž přírodě, ale hlavně jsem se tehdy rozhodl, že napíšu svou první knihu, a na to jsem potřeboval klid a čas. Tak jsem opustil úvazky v Londýně a řekli jsme si s kamarádem Gavinem (se kterým jsem zakládal magazín Idler a se kterým jsem začal podnikat, založili jsme společnost na dovoz absintu z České republiky, což byla mimochodem senzace, psalo se o nás v novinách, mluvilo v televizi), že si dáme rok jakéhosi akademického volna a pak se uvidí. On vyrazil do Říma, já na venkov. Už to brzy bude deset let. Náš přesun na venkov a těch deset let nazývám epikurejskou fází, podle filozofa Epikúra, který propagováním požitkářství rozuměl také žití prostého života. V jeho době proběhla taková první vlna odchodu z měst, srovnatelná s pozdějším hnutím hippies. Třeba Vergilius v téhle životní fázi napsal svou nejlepší poezii. I dnes mladí lidé opouštějí město s určitými ideály. Také nám přišlo výhodné vzdát se vyšší životní úrovně ve prospěch svobody psát. Jedině tak mohly vzniknout mé čtyři knihy. V současné době, jak děti rostou, pomalu opouštíme epikurejskou fázi života a přecházíme do fáze vydělávání peněz. Otevřeli jsme si v západním Londýně, tedy nějakých 200 mil od místa, kde žijeme, malé knihkupectví s kavárnou a provozujeme tu cosi, čemu říkáme Akademie lenošství, filozofie, hospodaření a radovánek. Pořádáme kurzy filozofie, latiny, šití a také základy hospodaření, aby si lidé třeba dokázali založit zahradu. Chceme, aby se lidé naučili být nezávislí a soběstační, nebo aby si alespoň uvědomili, že to v mnoha ohledech jde.

Žijete na venkově, myslíte, že některé z vašich dětí tam bude chtít zůstat? Je to pořád dočasný projekt, nebo jste už zakořenili natolik, že by se vám do města těžko vracelo?

Uvidíme. Zatím jsem rád, že tu jsme, jsem taky rád, že děti poznaly tuhle stránku života, že vědí, jak se obdělává půda, že znají zvířata. Myslím, že díky tomu budou svobodnější, ať už budou v životě dělat cokoliv. Ale že by se z nich měli stát sedláci? Tomu se lenoch ve mně jakožto otci vzpírá. Myslím, že je v určitou chvíli pošleme do Londýna. Ať už pojedeme s nimi, nebo je třeba pošleme k někomu bydlet. Pak se mohou na venkov klidně vrátit, ale nejdřív musejí projít městem.

Říkáte, že problém dnešních rodičů je, že jsou na všechno strašně sami. Mohl by být řešením návrat k vícegeneračním domácnostem? Co říkáte na pokusy o různé podoby komunitního soužití?

No moji rodiče jsou v tomto směru naprosto nepoužitelní. Když jsme moji mámu, ultrafeministickou novinářku, prosili, jestli by nám jeden večer v týdnu nemohla pohlídat, začala vykřikovat, že nemůže, že má spousty práce. V tomhle směru nám hodně pomohlo stěhování. Anglický venkov je přívětivý, lidé si pomáhají, ale přitom má každý svoje soukromí. Ideální je sejít se, řekněme, s pěti dalšími rodinami někde na louce, děti si hrají na jedné straně a dospělí si povídají na druhé. Strašně rád se dívám, jak si děti spolu hrají, ale ne vždycky mám chuť si hrát s nimi. Nejlepší je to v létě, kdy je v Anglii celá řada festivalů, kam se můžete vypravit, pár dní tam stanovat spolu s dalšími rodinami. To jsou nejlepší prázdniny: jste v přírodě, nejezdí tam auta, spousta lidí, tedy i dětí kolem, takže ty vaše zmizí a celý den o nich nevíte.

V knize Líný rodič citujete již zmiňovaného Lawrence: „vystrčte je (děti) na ulici nebo na hřiště a vůbec si jich nevšímejte.“ V dnešních městech je tahle představa hůř realizovatelná.

Když jsem byl kluk, lítali jsme po ulicích a po parcích celé dny. Přitom i tenkrát v Londýně jezdila auta. Člověk, obzvlášť rodič, je naprogramovaný tak, aby se bál, ale myslím, že je třeba dětem víc důvěřovat a trochu riskovat. Dobré je pořídit si dětí víc. Když si k prvnímu dítěti pořídíte druhé, stane se jakýmsi vypínačem vašich obav, při třetím jste už úplně v pohodě a v pohodě je i to dítě. Náš nejmladší syn si hraje daleko snáz než nejstarší, kterého jsme zřejmě moc bavili. Když mu bylo asi šest, prohlásil jednou „potřebuju nějakou zábavu“, místo toho, aby si nějakou vymyslel. Na tom má značný podíl televize. My jsme se jí dokonce na pět let zbavili, jenže pak jsem vyměkl. Když jsem přijímač znovu zapojoval, prohlásil nejstarší syn, že je to nejlepší den v jeho životě, den, kdy skončilo období bez televize, kdy nám rodiče nutili zdravé jídlo.

Nutíte svým dětem zdravé jídlo?

Donedávna jsme se snažili. Jenže naše děti samo sebou milují všechny nezdravé pochutiny ze supermarketů a nesnáší náš domácí chleba. Pořádali jsme i zdravé narozeninové oslavy, jenže jsme všechny ty racionální pochoutky ještě týden poté dojídali. Po deseti letech jsme rezignovali. Ať se na oslavách tláskají. S chlebem jsem to vyřešil tak, že jsem koupil chleba v supermarketu, nechal ho trochu okorat a pak jim ho dal ochutnat - no a teď jsou rádi za ten náš domácí.

Podobně jsem uspěl s lákadly typu McDonald. Jednou, když žena na víkend odjela, vzal jsem je do akvaparku, do McDonaldu, do kina, další den do Pizza Hut, kde můžete sníst tolik zmrzliny, kolik chcete. Děti se saturovaly - do Pizza Hut už bych je nedostal, tak jim bylo po zmrzlině zle - a teď máme, alespoň na čas, pokoj. Výchova je zkrátka neustálý boj. Občas váhám, jestli nejsem příliš přísný.

Jak jste řešili otázku vzdělání vašich dětí, které jsou už všechny školou povinné?

Naše děti chodí do místní státní školy. Pravda je, že zpočátku jsme přemýšleli o domácím vzdělávání, při kterém jsem chtěl uplatnit svůj ideál, kdy by se děti denně učily dvě až tři hodiny, zato velice intenzivně, a pak by měly volno a mohly by lítat venku. Nakonec jsme k tomu nesebrali dost odvahy. Přemýšleli jsme také o různých alternativních progresivních přístupech, ale tam zase bylo značné školné, tak jsme se rozhodli takhle. Mezitím jsem ale trochu změnil názor. Dneska mi i ta naše obyčejná škola připadá moc progresivní, a málo akademická. Pořád se zdůrazňuje, že dítě má výuka bavit, a to někdy na úkor toho, co se naučí. Školy v Británii jsou tak zaměřené na „potřeby“ dětí, že učitel nepovažuje za vhodné opravit žákovi pravopis. Mám pocit, že školy se mění v jakási terapeutická centra, hlavně na prvním stupni. Ze školy mizí konflikty, jsou uměle odstraňovány, děti nesmějí hrát určité hry, učitelé mají za úkol zvedat sebevědomí dětí, děti provádějí sebehodnocení. To je sice fajn, ale jde to všechno na úkor klasického vzdělání - děti pak neumějí správně psát, ani správně držet pero. Čím dál víc bych si přál návrat přísného akademického prostředí. Vyřešili jsme to tak, že jsme děti nechali ve státní škole, jejíž výhoda je, že je zábavná, děti tam mají své přátele. A doma je učíme latinu, velice nudně, tak jak se učila třeba v padesátých letech. Dvakrát týdně na hodinu, hodinu a půl k nám dochází starý profesor latiny. Děti se se učí gramatické poučky, což samozřejmě nesnáší, jsou děsně otrávené, ale mají už televizi, tak si nemají na co stěžovat.

Než se vám narodil první syn, četl jste nějaké rodičovské příručky? Inspiroval jste se někde?

V zásadě u klasiků, u Rousseaua a dalších. Moderní příručky na mě jsou příliš praktické. I když se nám líbil třeba Koncept kontinua od Jean Liedloffové. Jenže všechny ty filozofičtější koncepce výchovy a vzdělávání, jako je ta Steinerova nebo montessoriovská a další, jsou příliš soustředěné na dítě a já si řekl, že by bylo dobré soustředit se naopak na rodiče. Nad prvním synem jsem si sliboval, že nebudu opakovat chyby svých rodičů, jenže o dva tři roky později to bylo stejné jako všude jinde - křik, bouchání dveří. Říkal jsem si, že to není naše chyba, ale chyba systému, protože všechny rodiny chtějí být lepší, ale končí to takhle. Všichni se snaží zařídit si život lépe, ale nakonec příliš tvrdě pracují, a to přenášejí i do rodičovství. Pak se mi dostal do ruky už zmiňovaný Lawrencův recept: nechte je být. Nejde o to děti zanedbávat, anebo jde o jakési zodpovědné zanedbávání. Dítě vedete pozvolna k tomu, aby se o sebe postaralo, bylo samostatné, tím, že mu k tomu dáte příležitost. A příležitost mu nedáváte, když jste příliš dokonalý, takže být nedokonalý, trochu neschopný rodič je vlastně v pořádku. Děti se tak mohou cítit důležité. Četl jsem úžasnou studii od jednoho švédského psychologa, který říká, že problémem dnešní rodiny není, že by děti měly nedostatek lásky, ale to, že se děti od určité fáze cítí neužitečné, a z toho jsou pak špatné. Odráží to širší problém. Téma narůstajícího pocitu neužitečnosti je živé už od konce 70. let, kdy jedním z mála způsobů seberealizace začalo být to, že jdete do supermarketu a utratíte tam peníze. Je důležité pokoušet se naplňovat své potřeby, a nepotřebovat k tomu peníze. Je to velice prospěšné k tomu, abyste byli šťastní. A to samé platí i pro děti. ~