Zaplaťpánbůh za babičky

Samostatný život po opuštění domova je skutečný problém, s nímž se řada dětí neumí poprat. Snažíme se proto podporovat projekty, které je na střet s realitou připraví.

Před rokem lety jste oslavila čtyřicítku. Říká se, že je to jistá hranice v životě, kdy člověk začíná poprvé bilancovat. Po období otevírání stále nových možností by měl teď pomalu některé dveře zavírat a dobře vážit, kam napře energii. Někteří tomu také říkají krize středního věku. Potkalo vás něco takového?

Tak v pravém slova smyslu ne, ale náznak krize středního věku jsem pocítila v porodnici mezi maminkami o deset let mladšími. Musím říct, že s narozením Aidena omládla celá naše rodina.

Vychováváte tři děti. Jejich tatínkové pocházejí z dost odlišných zeměpisných šířek i kulturních oblastí. Promítá se to nějak do výchovy?

Každé dítě má svůj charakter a je třeba k nim, bez ohledu na to, odkud pocházejí jejich tatínkové, přistupovat individuálně. Ale musím přiznat, že horkou krev a otužilost Vikingů nezapřou.

Jaký zastáváte ve výchově přístup? Jste spíš tolerantní, nebo přísná maminka?

Ve výchově zastávám zlatou střední cestu. Zatímco tatínek s dětmi diskutuje, já se snažím hlídat hranice.

Spoléháte se ve výchově na intuici, nebo jste maminka, která studuje příručky? Pokud ano, máte nějakou, která vás výrazněji oslovila?

Spoléhám se většinou na intuici. A když už je nejhůř, otevírám knihu Líný rodič od Toma Hodgkinsona.

V rodině se vám mísí také spousta jazyků. Jak spolu komunikujete? Mluví Tobias dánsky? A s jakými knížkami a v jakém jazyce vaše děti vyrůstají?

Všichni společně mluvíme v rodině anglicky, abychom se vůbec domluvili. Toby mluví dánsky a česky. Studuje mezinárodní školu v angličtině a francouzštině. Mína už mluví výborně anglicky a česky. V Turecku nám dělá překladatelku. Aiden zatím opakuje jen „baba“ - což si česká část rodiny překládá jako „babička“ a turecká zase „táta“ („baba“ znamená v turečtině táta). Knížky pro děti máme z různých koutů světa, ale nechybí Krteček, O Pejskovi a kočičce a pohádky Boženy Němcové.

Kde tráví děti prázdniny? U dědy a babičky v Čechách? Jak snášejí vaši nepřítomnost a „kočovný“ život?

Česká babička spíš tráví prázdniny s námi. Po pravdě, co se týče kočovného života, na ten jsou děti zvyklé od mala. Vidím to spíš jako výhodu. Jsou daleko přizpůsobivější.

Kde jste nejvíc doma?

Ač jsem velký patriot, doma jsem tam, kde je moje rodina, což je aktuálně Monako.

Přemýšlíte o dalším přírůstku? Napadlo vás někdy i vzhledem k vašim charitativním aktivitám, že byste si nějaké dítě adoptovala nebo vzala do pěstounské péče?

O čtvrtém miminku neuvažujeme, ale jak se říká: „nikdy neříkej nikdy“. Dnes mám tři vlastní děti, takže se hlavně snažím vychovat je a energii věnuji nadaci, kde mohu pomoci více dětem najednou. Pěstounství je velmi zodpovědné rozhodnutí - člověk ho musí udělat kvůli dítěti, neočekávat vděk, protože někdy může přijít i zklamání a těžké chvíle. Podle mě, jsou pěstouni takoví novodobí hrdinové, kteří nemluví, ale konají.

Jak jste došla k rozhodnutí věnovat se charitě? A jak padlo rozhodnutí podpořit právě děti v dětských domovech? Pamatujete si ještě, v kterém dětském domově jste byla poprvé?

Charita mi nikdy nebyla cizí. Ještě před tím, než jsem založila v Čechách svoji nadaci, jsem různě po světě podporovala vybrané charitativní organizace. Pravdou je, že mi chyběla zpětná vazba, jak bylo s mým darem naloženo, a tak mi tento typ dávání přišel velmi neosobní. Proto jsem se rozhodla zaklepat na dveře kojeneckého ústavu v Praze a osobně se přesvědčit, co zde chybí a jak mohu být prospěšná. Tato návštěva mi navždy změnila život. Zjistila jsem, že člověk nemůže jen tak odejít a dělat, jako by nic neviděl. Přišlo mi hrozně nespravedlivé, že děti trpí za nezodpovědnost svých rodičů, a mají tak ztížený start do života. Rozhodla jsem se jim aktivně pomoct a využít všech svých kontaktů, nápadů a volného času, protože ony samy si pomoct nedokážou a jsou na pomoc dospělých odkázány.

Jak se díváte na plánované rušení kojeneckých ústavů a zákaz umisťovat děti do tří let věku v dětských domovech? Jak by se to odrazilo v práci vaší nadace? Nasměrovala by například větší část podpory do pěstounských rodin?

Všichni, kdo se v problematice dlouhodobě pohybují, se shodnou na tom, že změna systému je nutná, protože nefunguje, je zastaralý a nezohledňuje zájmy dětí. Jak to chápu já, nejdříve se musí vytvořit pro děti náhradní řešení v podobě profesionálních pěstounských rodin, a teprve potom je možné cokoli rušit. My jako nadace samozřejmě nemůžeme ovlivnit způsob, jakým se zákon zrealizuje. Můžeme jen doufat, že změny povedou pro děti tou správnou cestou a vše se správně uchopí. Naše nadace se dlouhodobě věnuje podpoře a profesionalizaci pěstounské péče, stejně jako prevenci odebrání dětí z biologické rodiny. K tomu navíc podporujeme i děti aktuálně vyrůstající v ústavech, zejména ve vzdělání a přípravě na samostatný život.

Děti v dětských domovech jistě netrpí hmotnou nouzí. Naopak díky štědrým sponzorům žijí často po této stránce až v jakési iluzi. O to tvrdší pak pro ně bývá krok do dospělosti, respektive do samostatného života, který ne vždy dobře zvládnou. Pomáhá vaše nadace i těmto odrostlým dětem? A jakou formou?

Ano, přesně tak. Samostatný život po opuštění domova je skutečný problém, s nímž se řada dětí neumí poprat. Snažíme se proto podporovat projekty, které je na střet s realitou připraví. Například v rámci projektu Accenture Academy dochází každý týden do vybraných dětských domovů speciální pedagogové, kteří těm dětem na prahu dospělosti pomáhají najít práci a doprovázejí je při jejich prvních pracovních zkušenostech.

Současně jim pomáhají doplnit rozhled v otázkách souvisejících například s finanční gramotností, právními otázkami v souvislosti s prací a nástupem do zaměstnání a tak podobně. Považuji to za nejdůležitější součást pomoci, protože mladí lidé odcházející z ústavů jsou jednou z nejzranitelnějších skupin obyvatel.

V které části práce vaší nadace spatřujete největší smysl? Máte možnost sledovat osudy dětí z dětských domovů, kterým jste pomohli?

Nadace je již patnáct let součástí mého života a věnovat se jí mi dává hluboký smysl a pocit realizace. V relativně krátké době člověk vidí výsledky. Vše, co vložíte, se promítá do dětských příběhů, které zde řešíme. Někdy i malá pomoc dokáže velké věci. Je skvělé být při tom. Ano, mám možnost sledovat některé osudy, dnes už mladých lidí, kteří dnes stojí na vlastních nohou a které nadace v minulosti podporovala.

Jak vás vnímají děti v dětských domovech? Jako „tu slavnou modelku“, nebo spíš jako „hodnou tetu, která se občas zastaví a přiveze dárek? Nezatoužila někdy nějaká holčička jít ve vašich stopách a stát se modelkou? Co byste takové zájemkyni řekla?

To se budete muset zeptat jich. Pro mě je setkání s dětmi vždy odměnou a velkou radostí. Když jsem v Čechách, přidám se k nadačnímu týmu, navštěvuji domovy, ale i pěstounské rodiny. Je pro mě důležité vidět a vědět, jak konkrétně naše prostředky pomohly. Kdyby se některá z holčiček zhlédla v profesi modelky, asi bych se jí snažila říct objektivní „pro“ a „proti“. Rozhodnutí by pak bylo jednoznačně na ní.

V nadační práci se jistě setkáváte s řadou nešťastných příběhů. Daří se vám držet si odstup, oddělovat svůj soukromý život?

Máte pravdu, v nadaci se člověk setká s lecčíms, málokdy s něčím veselým, a tak je nezbytné vypěstovat si obranný mechanismus. Na druhou stranu myslím, že je důležité ponechat si i citlivý nadhled, empatii, aby člověk neřešil jednotlivé žádosti jako podle šablonky. Co příběh, to specifický přístup. Odstup se mi daří udržovat díky rodině, které se maximálně věnuji.

Jak vypadá všední den Terezy Maxové?

To ani nechtějte vědět. Většinou se točí kolem dětí a rodiny.

Kdo hlídá děti, když jste na cestách a kolik času na nich trávíte? Máte hlídací babičky a dědečky? Jak vypadá mezigenerační solidarita ve vaší rodině?

Odjíždím jen jednou do měsíce a maximálně na tři dny. Je to pro mě taková pracovní dovolená. Děti hlídají většinou babičky nebo tatínek společně s chůvou. Zaplaťpánbůh za babičky. Ty v naší rodině vždy fungovaly. Zejména proto, že jim vždy přinášelo radost být s vnoučaty.

Celý rozhovor naleznete v časopisu Děti a my.

Tereza Maxová (1971) je česká modelka, která žije střídavě v Praze a Monaku. Její profesionální kariéra začala v roce 1989, kdy krátce před sametovou revolucí namísto zahájení studia na pražské právnické fakultě odjela do Paříže. Ani na vrcholu své kariéry však neztratila kontakt se skutečným světem. Její návštěva Pražského kojeneckého ústavu v roce 1996 se změnila v dlouhotrvající pomoc opuštěným dětem. Nadace Terezy Maxové od té doby pomáhá opuštěným dětem ve více než 200 dětských domovech, kojeneckých ústavech a dětských centrech. V současné době má tato nadace pod patronátem více než 24 000 tisíc dětí vyrůstajících v ústavní a nahradní rodinné péči, stejně jako v sociálně slabých rodinách v ČR. Tereza Maxová se v roce 2000 provdala za dánského tenistu Frederika Fetterleina, se kterým má syna Tobiase. V současnosti žije v Monaku s partnerem Burakem Oymenem, tureckým podnikatelem, s nímž má dceru Mínu (2009) a syna Aidena (2011).