Peter Pan, Mary Poppinsová a další…

V literatuře se vyskytují v mnoha podobách od Petera Pana přes Marry Poppinsovou, Jimmyho Jimmyferdu z povídky J. D. Salingera Chudáček vrtáček z Connecticutu, po plyšového tygra Hobbese ze známého amerického komiksu, který ožívá, jen když jsou s páníčkem Calvinem sami, ale našlo by se jich jistě víc. Imaginární kamarádi dětí se v posledních deseti letech dostávají výrazněji do hledáčku psychologů a psychiatrů. Rozsáhlé výzkumy probíhají na toto téma zejména ve Spojených státech a Velké Británii.

Máme se těch zvláštních bytostí, se kterými naše děti mluví, hrají si s nimi, někdy se na ně vymlouvají a které dokážou detailně popsat, aniž bychom je my mohli kdy spatřit, bát?

Má nás jejich existence znepokojovat? Není s našimi dětmi něco v nepořádku? Ve většině případů nikoliv, patří to zcela přirozeně k citovému zrání dítěte a až dvě třetiny všech dětí někdy nějakého imaginárního kamaráda měly, i když si na to třeba v dospělém věku už nepamatují, některé děti si vymýšlejí dokonce celé imaginární rodiny - alespoň v tom smyslu hovoří odborníci, kteří se otázkou zabývají.

Krteček chce jet taky

„Pospěš si, nebo nám ujede autobus! - Krteček ještě nesnědl chlebík. - Jaký krteček? - No přece můj kamarád. Chce taky jet do zologajdy.“ Zmatená maminka chvíli tápe, pak znejistí a zkoumavě se zadívá na pětiletého Jakuba. Tak nějak může vypadat první setkání s imaginárním přítelem vašich dětí. Reakce rodičů bývá většinou plná obav. „Mají pocit, že je to důkaz toho, že se jejich dítě nedokáže začlenit do dětského kolektivu a najít si normálního kamaráda mezi vrstevníky,“ říká psycholožka Bibiana Filípková z Výzkumného ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě a dodává: „Jejich obavy jsou však často zbytečné, protože imaginární kamarád je pro psychický vývoj dítěte naopak poměrně důležitý a je projevem tvůrčího ducha.“

Imaginární kamarádi se prvně objevují nejčastěji u předškolních dětí, mezi třetím a pátým rokem života (ale často i o hodně později), a doprovázejí dítě až do prvních školních let (výjimečně i déle). Mohou mít lidskou či zvířecí podobu. Většinou jde o kamaráda mužského pohlaví, ať už si ho vymyslí chlapec nebo dívka. U kluků bývá tento přítel něco jako hrdina, je často o něco starší a silnější, u holčiček síla a nepřemožitelnost nehrají tolik roli a imaginární kamarád bývá většinou jejich vrstevník, může být i mladší.

Děti svým neviditelným přátelům věnují zvýšenou pozornost a přízeň, která může v jistých situacích být až na obtíž. Jako když si například dítě odmítá lehnout normálně do postele a doslova visí na krajíčku, aby nezalehlo Bertíka, který spí vedle něj, nebo když odmítá nastoupit do auta, kde už je jen jedno volné místo, a Bertík by si tak neměl kam sednout a musel by zůstat doma.

„Dítě má obvykle nesmírně silnou představivost a fantazie mu v předškolním věku pomáhá zpracovávat jevy, které nechápe. Pomocí fantazie si přizpůsobuje realitu, a tak mu často skutečnost a smyšlené zážitky splývají. U dětí v předškolním věku se rozhodně nejedná o záměrné lhaní, to se může vyskytnout jen výjimečně, protože děti v tomto věku ještě nejsou schopny složitých myšlenkových kombinací, kterých by využily ve svůj prospěch. Fantazie dětí se vyznačuje také tzv. antropomorfizmem, tedy polidšťováním přírody a neživých předmětů. V tom hrají svou roli pohádky, v nichž bývají znázorňovány rostliny, věci nebo zvířata s lidskými vlastnostmi. Dítě se často noří do hry, ve které oživuje své oblíbené hračky a do společné hry zapojí i svého imaginárního kamaráda. Iluze je to nedokonalá, protože dítě si přese všechno velmi dobře uvědomuje, že manipuluje s neživými předměty,“ vysvětluje mechanismus dětské fantazie Bibiana Filípková.

Za fiktivní bytostí se často skrývá reálný problém

Jsou samozřejmě i případy, kdy zrození fiktivního kamaráda neznamená jen tvůrčí přetlak v dětské duši, ale signalizuje kompenzaci nějakého reálného problému. Útěkem do smyšleného světa se děti, které se cítí osamělé, mohou dožadovat větší pozornosti ze strany rodičů. Zároveň jsou ale také děti, které se stejnou cestou pokouší nalézt cestu z příliš pevného rodičovského sevření. To když rodiče dítě příliš chrání před nástrahami okolního světa a nedovolí mu otrkat se v realitě. „Ve svém smyšleném světě může být dítě hrdinou, který se pouští do různých dobrodružství, kde se setkává se smyšlenými postavičkami a sklízí úspěchy. Smyšlený svět je pak pro něj útočištěm, když v reálném světě narazí na neúspěch, má pocit křivdy nebo selhání. Jeho neviditelný společník představuje jakýsi ideál kamaráda, vždycky stojí při něm a nikdy nezklame,“ vysvětluje Bibiana Filípková.

Neviditelný kamarád může dítěti pomáhat zvládnout složitější situace, například stěhování, rozchod rodičů, příchod mladšího sourozence. Imaginární přítel slouží často také jako emoční tlumočník. Dítě jeho prostřednictvím rodičům a okolí sděluje, co by se samo za sebe ostýchalo, bálo.

Host do domu…

Jak se k nezvanému hostu máme chovat jako rodiče? Zásadně neodsuzovat, nezpochybňovat jeho existenci, nezakazovat. Nebrat si smyšleného společníka jako rukojmí, s pomocí kterého budeme dítě „motivovat“ k plnění povinností (jestli si hned neuděláš úkol, neuklidíš pokojíček, bude tvůj kamarád muset pryč, atp.). „Takové jemné vyhrožování by mohlo dítě přijmout velice špatně, jelikož imaginárního kamaráda si vytvořilo zejména z potřeby získat trvalého a oddaného společníka k dětským hrám a zároveň jakousi emocionální oporu.“ Podle francouzského psychologa Édouarda Launeta je dobré na hru přistoupit a neviditelného přítele zahrnout do společných her.

Může se pak stát, že samo dítě odhalí absurditu situace a „přistihne“ dospělého při fantazírování.

Každopádně dříve nebo později dítě samo svého neviditelného kamaráda vymění za přátele skutečné, takže není proč mu ho brát násilím.

Jsou však případy, kdy je třeba dítěti stanovit hranice, případně se zamyslet nad svým přístupem k dítěti. „Rodiče by měli počítat s tím, že se jejich dítě bude na neviditelného kamaráda vymlouvat, bude na něj svalovat vinu, když se jim něco nepovede. Mohou se na svého přítele vymlouvat také v situacích, kdy se obávají rodičovského hněvu či možného trestu. Tady je třeba dítěti vysvětlit, že jeho kamaráda sice bereme, ale že zodpovědnost za své činy nese každý sám. Zároveň ho nezapomeňte ujistit, že za vámi může přijít s čímkoliv a svěřit se vám a že společnými silami určitě najdete z nepříjemné situace nějaké východisko. Vždy je při tom nutné brát ohled na povahu dítěte. Každý ve vypjaté situaci reaguje jinak a některé děti jsou citlivější až přecitlivělé, jiné zase odolnější,“ naznačuje možná úskalí jinak přínosného vztahu Bibiana Filípková. Takové svalování viny na druhého se však může objevit i mezi kamarády skutečnými, jen s tím rozdílem, že imaginární přítel se nemůže bránit.

Konec velkého přátelství

Zatím byla přes všechny záležitosti, na které je dobré si dát pozor, řeč spíše o pozitivních aspektech imaginárního vztahu. Je však nějaká (zejména věková) hranice, kdy je třeba začít se znepokojovat? Francouzský psycholog Antoine Alaméda považuje za hraniční osmý rok života. Opět je třeba věc posuzovat s mírou. Pokud však dítě fantazíruje dnes a denně a je zřejmé, že samo ztrácí schopnost rozlišovat, kde končí a začíná realita, nebo pokud existence smyšlených přátel začne vytvářet neúnosné situace - dítě se od něj například nechce za žádnou cenu ani na chvíli odloučit, chce s ním neustále hovořit, psát mu, trpí úzkostmi, když „tu kamarád není“ a tak podobně, je dobré vyhledat odborníka a věc s ním probrat.

Ovšem otázka je, co je normální. Ve většině případů totiž imaginární přátelství takzvaně vyšumí. A to úplně do ztracena.

Svědčí o tom i fakt, že si na své imaginární kamarády v dospělém věku často sami od sebe nevzpomeneme. Zkuste se zeptat lidí kolem sebe a uvidíte. V mém soukromém miniprůzkumu mezi pěti třicátníky a čtyřicátníky se objevili imaginární přátelé jen dva, o další dva se ale postarali rodiče, kteří svým dospělým dětem někdejší nerozlučné přátelství připomněli.

O postupné odloučení od neviditelných přátel se většinou postará škola a s ní spojený režim povinností. „S nástupem do školy se dítě začíná zvýšenou měrou zajímat o racionální svět dospělých a bohatý svět fantazie se pozvolna vytrácí. Dítě se pod tlakem povinností svému světu představ už takříkajíc nestíhá věnovat,“ naznačuje vývoj psycholožka Filípková a dodává: „Kreativní děti jsou také obvykle poměrně zvědavé a zvídavé. Ve škole se projevují zvýšenou pílí v oblíbených předmětech, a naopak zanedbáváním těch, které jim k srdci příliš nepřirostly. Mohou se dobře uplatnit například v umělecké sféře nebo v oborech, které vyžadují jistou míru invence.“

Je to dobré vědět a neubírat sílu dětské fantazii předčasně. Naopak je vhodné ji rozumným usměrňováním pěstovat, protože bohatá představivost svědčí o tvůrčím potenciálu dítěte. Bibiana Filípková upozorňuje na to, že takové děti často používají hračky často jinak než ostatní a že jsou obdarované větší vůlí a schopností jít si za svým než ostatní děti. Což my rodiče občas můžeme nést úkorně, obzvlášť když dítě třeba nápaditě posněží kuchyni moukou, nasadí na nohy kastroly a začne se v nich po té nadílce prohánět jako na lyžích.

Infarkt si nechejte na později a zkuste si představit, že se váš potomek s takovou „performancí“ třeba jednou objeví v Národní galerii.

Autorka působí ve Výzkumném ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě a věnuje se problematice nadaných dětí a rozvíjení sociálních kompetencí dětí. Pracuje rovněž jako školní psycholožka a průběžně se věnuje problematice životních cílů a smysluplnosti života ve středním věku.