Dítě nemá být překážkou v životě, ale jeho součástí

Naomi Aldortová je respektovaná americká terapeutka a rodinná poradkyně. Její kniha Vychováváme děti a rosteme s nimi představuje ucelený koncept výchovy, kde nedominuje ani rodič ani dítě.

Na mnoha příkladech z praxe autorka ukazuje, že svým dětem můžeme důvěřovat a bezpodmínečně je milovat. Pouze se musíme zbavit starých naučených a nefunkčních vzorců chování. Její názory jsou mnohdy nekompromisní a vyvolávají řadu otázek.

Některé jsme se pokusili Naomi Aldortové položit během její návštěvy Prahy při příležitosti jednoho z ročníků Světového týdne respektu k porodu.

Říkáte, že bychom se měli ke svým dětem chovat jako k hostům. Je ale možné chovat se jako k hostu k někomu, s kým trávíte dvacet čtyři hodin denně?

Mluvila bych spíš o nově příchozích. Ano, dítě je nováček, který musí okouknout, jak to místní dělají. Je to stejné, jako když přijedete do cizí země. Jako třeba já tady v Praze, prostě se koukám kolem sebe a postupně věci, které vidím, trávím. Dospělí to nedělají jinak, proč by měly děti? Tedy ne host, ale někdo, kdo se k nám přidal a my mu chceme ukázat cestu. Máme děti respektovat, důvěřovat jim a jejich instinktům, chovat se k nim s úctou, jako se chováme k ostatním lidem, dospělým.

Děti podle vás potřebují volnost. Jak je potom učit, že existují hranice?

Nemusíte je nic učit. Děti od přírody vědí, jak dělat věci správně. Jsou velice vnímavé a přijímají informace z okolí. Stačí, abyste se chovali tak, jak chcete, aby se chovaly ony.

Hezká představa, ale časově dost náročná. Jak to sloučit s normálním životem, kdy matka má i jiné povinnosti, ať už v domácnosti nebo i pracovní?

Ve společnosti, která má tendenci děti „odklízet z cesty“, je to opravdu těžké. Takže bude třeba změnit společnost. Musíme vrátit děti zpátky do života, brát je třeba do práce - i za cenu, že nás budou zdržovat. Musíme si přestat myslet, že děti mají vyrůstat s někým, kdo na ně „dává pozor“. Společnost se chová tak, jako by děti pro ni nebyly důležité. Chtělo by to novou vlnu opravdové feminizace, která by dosáhla toho, že ženství a mateřství budou ceněny a ohodnocovány. Po ženě se dnes chce, aby byla něco jako čtyři v jednom - matka, profesně úspěšná žena, uklízečka, kuchařka. To je trochu moc. Žena by měla mít možnost důstojně být se svým dítětem, ať už v práci nebo doma.

To zní ideálně, ale většina zaměstnavatelů by s tím asi měla problém...

Ano, trend je děti schovávat, aby nám nepřekážely a nerušily. Jen se podívejte z okna (sedíme v kavárně Slávie, pozn. red), nikde žádné dítě, jen samí dospělí.

No možná kdybychom nahlédly na hřiště...

Celé město by mělo být „hřiště“, jenže my děti mezi sebou nechceme, a tak jim vyrábíme zvláštní uzavřená místa, kde si smějí hrát. Tady v kavárně by třeba stačil malý stolek s papíry a pastelkami a děti by tu mohly trávit čas spolu s dospělými. Stejně tak na pracovišti. Jenže zaměstnavatel se bojí, že byste nebyla dostatečně výkonná. Dítě ale nesmí být překážkou v životě, dítě má být součástí života.

Jak jste tuto věc vyřešila vy konkrétně? Máte sama tři, dnes již dospělé děti.

Dokud byly děti malé, pracovat jsem nemusela. Řekla jsem manželovi, ať rozhodně nečeká, že bude něco udělané nebo připravené. Pokud zůstávám s dětmi doma, je to velice důležitý úkol, ze kterého mě máloco může vyrušit. Manžel buď po návratu z práce uvařil, nebo převzal děti, abych mohla vařit já. Zkrátka věci se dokončovaly a dělaly pouze tehdy, když jsme byli s manželem oba doma a jeden z nás se mohl věnovat dětem.

Do kolika let potřebuje dítě takovou maminku na plný úvazek?

Každé dítě je jiné, nejlépe to proto zjistíte, když s ním budete chodit mezi lidi. Samo vám ukáže, kdy už se obejde bez vaší permanentní přítomnosti. To bych ráda zdůraznila: pro dítě není dobré, když zůstává pořád jen s matkou, ale matka má být na blízku. Tenhle problém vyvstal v zásadě docela nedávno, když společnost vymyslela nukleární rodinu. Lidé lpí na tom, že každý bydlí ve svém. A důsledek? Matky žijí izolovaně a děti hůř navazují vztahy. V Americe je to vzhledem k vzdálenostem ještě markantnější. Když už žijete izolovaně, je důležitá pravidelná výpomoc nějaké další dospělé osoby. Počet dospělých se tak rozroste a děti, pokud jich máte víc, nemusí tolik bojovat o maminčinu pozornost. Když je maminka „obsazená“, je tu další velký člověk, který se dítěti může věnovat. Izolace je zlá, ale lze jí předcházet. Setkávejte se s dalšími matkami a jejich dětmi. Snažte se přitom najít takové, jejichž děti jsou ideálně o něco starší. Děti, mezi nimiž je větší věkový rozdíl, se daleko snáz zabaví než děti stejně staré.

A přitom si maminky pořizují děti rychle za sebou, aby si jejich potomci byli co nejblíže a hráli si spolu. Je nějaký ideální věkový rozestup mezi sourozenci?

Sedm let v případě nukleární rodiny. Pokud žijete intenzivně ve větším společenství, ať už je jím rozvětvená rodina, se kterou se pravidelně vídáte, nebo spřátelené rodiny s dětmi různých věků, pak je to úplně jedno. Pokud jste s dětmi zejména sama, můžete samozřejmě zkusit tří čtyřletý rozdíl, ale bude to těžké. Tříleté dítě nové miminko nechápe, protože je samo ještě svým způsobem miminkem a příchod sourozence nese velice úkorně. Sedm let je věk, kdy už dítě nepovažuje maminku za svoje vlastnictví, ale snaží se jí rovnat.

Proč zrovna sedm let?

V té době se dětem mění zuby a současně s tím se dějí změny i v mozku. Dítě se začíná identifi kovat s dospělým, nikoliv s miminkem. Netouží mít maminku jen pro sebe, ale zkouší hrát její roli. Pokud jde o další sourozence, tam už otázka rozdílu věku nehraje takovou roli. Druhé, třetí, čtvrté a každé další děcko už se rodí do světa, kde maminku nemá výhradně pro sebe.

Mluvila jste o výpomoci další dospělé osoby. Jakou roli hrají v Americe prarodiče?

Modely mezigenerační solidarity se velice různí. Někteří prarodiče jsou velice nápomocní, někteří žijí tři tisíce mil daleko, což je z vašeho hlediska, jako by žili v jiné zemi. Jiná věc je, že rodiče často o prarodičovskou účast na výchově nestojí, protože dědečkové a babičky jsou pod vlivem starých modelů výchovy a svým dětem ten jejich boří. Všem prarodičům bych dala velice jednoduchou radu: Ať si myslíte cokoliv, dodržujte výchovné zásady svých děti. Je to v zájmu všech zúčastněných.

Dáváte dětem právo na velkou volnost, v zásadě je máme nechat dělat, co chtějí. Jak se ale potom srovnají se společností, například ve škole, která vyžaduje disciplinu?

Dítě si nemůže dělat, co chce. Hodně lidí mi v tomto špatně rozumí a plete si volnost se svévolí. Říkám, že máme vést děti tak, aby samy postupně nasály pravidla společnosti, ve které žijí. Na červenou se prostě nepřechází, a když do někoho strčíte, musíte se omluvit. Nejlépe se to naučí tím, že budou následovat váš příklad. Vy se k nim přitom musíte chovat jako ke komukoliv jinému, nesmíte s nimi zacházet jako s dětmi. Tuhle chybu dělá právě škola.

Jak školu zvládaly vaše děti?

Dobře. Do školy nechodily. Učily se samy doma a všude možně. Děti, které do školy chodily, jim připadaly moc dětinské, což jen dokresluje moje předchozí tvrzení o tom, že škola dělá z dětí mimina.

Jak a kdy získávaly sociální dovednosti, když ne v dětském kolektivu?

Ve skutečném životě. Od dvou let jsem je brala na koncerty vážné hudby, na semináře se mnou jezdily od narození, protože jsem je kojila. Myslím, že moje děti jsou sociálně daleko zdatnější než jejich vrstevníci, kteří byli školou izolováni od skutečného života. A rozhodně si nikdy nemohly dělat, co chtěly, abych se vrátila k předchozí otázce. Ale mohly svobodně nakládat se sebou samými, v tom je ta svoboda, v naprosté autonomii. Neříkala jsem jim, co mají kdy dělat. Když chtěly kreslit, neříkala jsem jim, že mají číst, mohly si vždy vybrat, co budou jíst a co ne, samozřejmě z užšího výběru zdravých věcí, které jsem jim předložila. Spát chodí tehdy, když jsou unavené, nenesu zodpovědnost za jejich vlastní tělo.

Najít tu hranici je velice těžké. Často potkávám rodiče se sympatickými názory a těmi nejlepšími úmysly, pokud jde o výchovu, ale jejichž děti působí jako nevychovaní haranti.

Někteří rodiče jsou na můj vkus až příliš benevolentní a jejich děti vůbec nevědí, jak se chovat na veřejnosti, jsou hlučné, po všem lezou. Moje děti s tím problém neměly. Chtěly se prostě chovat jako dospělí. Náš přínos byl v tom, že jsme jim to usnadnili. Od začátku jsme od nich takové chování vyžadovali. Nikdy jsme z nich nedělali děti.

Nesebrali jste jim tak trochu dětství?

To byste se musela zeptat jich. Ale nemám ten pocit. My jsme jejich dětství respektovali. Jak? Tím, že jsme dobře odhadovali jejich možnosti. Jinými slovy: dítě se může chovat jako dospělý, na koncertě, ve vlaku, v restauraci, ale my mu musíme přiznat to, že je dítě, a odhadnout, kdy takového dospělého chování bude schopno a kdy už ne, a nevystavovat ho situacím, které nezvládne. Nikdy například nevezmu dítě do restaurace a nebudu po něm žádat, aby způsobně sedělo a bylo zticha, pokud před tím nemělo možnost pořádně se vyběhat a vykřičet se. Dítě vnímá, že jste na jeho straně, že ho chráníte tím, že respektujete jeho omezení. Každopádně je to lepší než dítě dostat do situace, kterou nemůže zvládnout, a v ní mu pak začít vnucovat hranice.

Jakýsi druh prevence?

Nepoužila bych slovo prevence, ale realismus a respekt. Zkrátka když víte, že dítě se potřebuje proběhnout, nebudete ho brát do restaurace. Jinak to znamená, že nerespektujete jeho potřeby a možnosti. Je to, jako byste po člověku na vozíku chtěli, aby běhal, nebo po slepém, aby našel cestu. Zkrátka nemohu po dítěti žádat něco, co nemůže zvládnout, a tím, že ho v tom respektuji, učím ho respektu.

Do restaurace nebo na koncert dítě samo sebou brát nemusíte, ale například ať chcete nebo ne, musíte s ním jet vlakem.

Pak musíte zařídit, aby se před tím dosyta vyběhalo a vydovádělo. Včera ve vlaku jsem viděla děti, které dostaly krabici s jídlem, a jak se o ně dělily a tahaly, nadělaly kolem sebe hrozný svinčík. I tohle se dá zvládnout drobnými technickými fígly. Například nedám dětem jídlo celé, ale přiděluji jim je skoro po jednotlivých soustech. Zkrátka pomáhám dětem, aby za každých okolností byly v tom, co dělají, úspěšné. Děti se prostě učí tím rychleji a tím efektivněji, čím jsou v jednotlivých situacích úspěšnější. A na rodičích je, aby jim to umožňovali.

Neberete tak dítěti možnost dělat věci metodou pokus-omyl? Děti potřebují experimentovat.

Všechno, co jsem říkala, se týká sociálních dovedností a soužití s okolním světem. Pokud jde o dítě samotné, nechávám ho klidně dělat chyby a zjišťovat, že na něco ještě nestačí.

Jak by vypadal ideální vzdělávací systém podle Naomi Aldortové?

Děti se nejvíc naučí ze života ve společnosti, takže bych se je zejména snažila do ní daleko víc začleňovat. Vzdělání by se získávalo v něčem, čemu říkám vzdělávací centra, „Aldortovská výuková centra“ (smích). Představte si to jako park, ve kterém jsou různé budovy, studia, každé věnované nějakému předmětu: takže by bylo třeba zeměpisné studio, historické studio, biologická a fyzikální laboratoř, hudební sál, divadelní a taneční sál. Něco na způsob interaktivního muzea. Účastnit se „výuky“ by mohli všichni bez rozdílu věku, tedy jak děti, tak dospělí. Dítě by si samo rozhodlo, co má chuť se učit. Bylo by tak daleko víc motivované. I číst by se učilo až ve chvíli, kdy by o to stálo. V mých centrech by neexistovalo zvonění, žádné zkoušení, žádné diktátorství. Děti posíláme na dvanáct let do škol, kde žijí pod diktátem učitelů, a pak se divíme, že si nevědí rady s demokracií.

Ovšem pokud dětem dáte p takovou volnost, hrozí, že v se nebudou chtít učit nic. Už nebudo univerzitní učitelé na to, že jejich dnes si stěžují studenti jsou velice suverénní v debatování a silní metodologicky, ovšem že se vytrácí penzum vědomostí, nad kterými by bylo možné debatovat.

Ale to je proto, že chodily do školy. Dnešní situace ve školách je nešťastný kompromis. V padesátých letech jsme děti ve školách nutili dělat to či ono, což není šťastné, ale aspoň se děti něco naučily. Dnes je také nutíme podřizovat se, ale moc je nenaučíme. Děti, které do školy nechodí, se naopak učí rády, a na univerzitách ve Spojených státech patří k nejlepším studentům. Dělají toho většinou daleko víc, než se po nich žádá. Nemají možná stejné penzum znalostí ve všech předmětech, ale v momentě, kdy je něco začne zajímat, je až ohromující, jak rychle dokážou chybějící vědomosti vstřebat. Můj syn do svých dvanácti let studoval jen a pouze hudbu -kdybyste se ho zeptali na cokoliv ze zeměpisu, fyziky, historie, vypadal by jako naprostý hlupák, ale nebála jsem se. Věděla jsem, že až přijde ta správná chvíle, až se o to či ono začne přirozeně zajímat, dožene to velice rychle. Že je zkrátka jen třeba počkat na tu správnou chvíli. A tak je to se vším. Často frekventantům svých seminářů říkám, že dnešní společnost by nejraději všechno řídila. Nejlépe strčit už matce do břicha hadičky, kterými se budeme snažit naučit dítě dýchat dřív, než vůbec přijde na svět. Přitom všichni víme, že dítě se narodí a najednou umí dýchat, přesně ve chvíli, kdy to potřebuje. A nikoliv proto, že by si to před tím nějak v břiše trénovalo. Ale protože za něj bylo dýcháno do té doby, než bylo dostatečně kompetentní dýchat samo. Je to jako s chováním, jak už jsme o tom mluvily. Podobně je tomu i s různými předměty. Například matematiku, na kterou můj syn dlouho nebyl dostatečně zralý, zvládnul v osmnácti za pár týdnů, protože jeho mozek v tomto směru dozrál. Je to takhle jednoduché. Dvanáct let je mučíme a odtrhujeme od nich samých, abychom jim vnutili něco, co by se ve správný čas naučily daleko rychleji.

Zní to idylicky, ale možná, že je to jen případ vašich synů. Takový koncept vzdělávání by jistě vyvolal řadu otázek.

Jistě. Nejčastější protiargument, který slýchám, je, že děti potřebují dětský kolektiv, aby se naučily žít ve společnosti. Jenže podle mě není škola ideálním prostředím pro výuku sociálních dovedností. Třída žádná skutečná společnost není, stručně řečeno je to uměle stvořená skupina dětí bojujících o pozornost někoho, kdo nad nimi vykonává dozor.

Vrátím se ještě nakonec k vašemu aktivismu. Jste zastánkyní domácích porodů, všechny své děti jste rodila doma. V České republice je toto téma zrovna velice žhavé. Myslíte si, že je skutečně tak důležité, kde žena rodí?

Podstatné je, že dnešní společnost ženě upírá schopnost přirozeně přivést na svět své dítě. Každá žena umí porodit, a přitom vás v porodnici přesvědčují, že to neumíte. „Nebojte se, postaráme se o vás,“ uklidňují lékaři ženy v porodnicích. V porodnici se odevzdáte se do rukou lékařů a čekáte, že to za vás všechno udělají. Nevím, jak zlé je to v České republice, ale v USA i v jiných zemích se do porodů velice zasahuje. Problém tedy není v místě, ale v tom, jak jsou porody vedeny. Pokud by porodní asistentky, které často vědí lépe, co a jak, mohly být u porodu, pokud by lékaři nechali ženy přivést na svět dítě podle jejich představ a momentálních možností, pak ať je to klidně v nemocnici. Absurdní je i způsob, jakým se o porodech samy ženy baví: „Kdo tě rodil?“ Nikdo jiný než matka nemůže rodit. Já své první dítě rodila dva dny. Bylo to náročné, dítě se pořád točilo a nesestupovalo dolů, v nemocnici už by nečekali a začali dělat všechno pro to, aby se porod zrychlil. Můj třetí syn měl zase obtočenou pupeční šňůru kolem krku. V porodnici by to bylo na akutní zákrok, a přitom to nic není.

Není?

Ne. Kyslík dítě dostává přes pupeční šňůru, nikoliv přes dýchací trubici. V primitivních společnostech přicházejí na svět děti se šňůrou obtočenou klidně i několikrát kolem krku. Máma porodí, vezme dítě do ruky, šňůru odmotá, a je to. Moje švagrová zase rodila dítě koncem pánevním. Byl to dost složitý porod, ale porodní asistentka to zvládla. V nemocnici by z toho byl další císařský řez. Pro srovnání: v USA porodní asistentky mají statisticky jedno procento císařských řezů (tedy případů, kdy na poslední chvíli odešlou maminku do porodnice), zatímco v porodnicích se provádí císařský řez u 30 procent porodů. Pokud nejsou komplikace, je porod velice přirozená věc. Dnes se z toho dělá bůhvíco. Byla jsem při jednom domácím porodu a rodička na chvíli znejistěla a ptala se porodní asistentky, co má dělat. Vstoupila jsem do toho a řekla jí, že to sama ví nejlépe. Dítě přišlo na svět vzápětí a žena mi později svěřila, že ta věta ji velice posílila.

Máte nějakou podobně jednoduchou radu pro rodiče, kteří si nejsou jistí, zda svou výchovou dělají pro své děti to nejlepší?

Odkázala bych je na video dostupné na mých webových stránkách www.authenticparent.com nebo na youtube, které se jmenuje „The Child is wright“. Je třeba vědět, že pro všechno, co dítě dělá, má nějaký dobrý důvod. Pokud chce dítě s vámi spát v posteli, umožněte mu to. Bude později daleko nezávislejší, protože bude mít jistotu, že to, co chce, je správné. Když ubližuje kamarádovi nebo sourozenci, zarazte ho, ale nezlobte se za to na něj. Můžete se jen snažit dopátrat, proč to dělá. Možná, že žárlí, protože jste se věnovali tomu druhému víc, možná že mladší sourozenec staršímu něco zničil a tak podobně. Je velice úlevné a uklidňující vědět, že dítě vždycky jedná tak, jak jedná, proto, že k tomu má nějaký dobrý důvod, zkrátka, že ví proč. A druhá důležitá zásada: mějte rádi sami sebe. Když znáte svoji cenu a nepotřebujete si ji potvrzovat tím, že děláte dojem na druhé a získáváte jejich souhlas, můžete pak na veřejnosti jednat v zájmu dítěte, a ne v zajetí obav, co si o vás druzí myslí. Čím jistější jste si sami sebou, tím méně se potřebujete soustředit na sebe, a odmítat tak rozhodnutí dítěte. Být rodičem vyžaduje veliký skok vpřed od radosti z vlastních úspěchů k radosti z úspěchů druhých. Jen děti, které dostaly bezpodmínečnou lásku a důvěru svých rodičů, vyrůstají v sebevědomé lidi, emocionálně odolné a schopné vést své životy samostatně a radostně.