Kritický bod ve vztahu?

Sociologické výzkumy ukazují, že manželství už nevnímáme jako celoživotní svazek. Naopak vůbec nepotvrzují, že by muži pečující o domácnost a děti nebyli pro své manželky dostatečně atraktivní – po rozvodu však bývají ženy nepříjemně překvapeny,

jak její „bývalý“ o potomky bojuje. „Je to přitom jen logický důsledek genderové rovnosti,“ říká socioložka Radka Dudová.

Občas slýcháme, tu jako konstatování, tu jako varování, že tradičnímu rodinnému soužití odzvonilo. Je to podle sociologických průzkumů opravdu tak?

Pokud tradičním modelem soužití myslíme konstelaci muž, žena, děti, je pořád atraktivní, není na ústupu. Jen už není nutně považovaná za celoživotní soužití a nemusí být stvrzená manželstvím. Před pár lety jsem sbírala data k výzkumu o formách soužití a vyšly mi zhruba čtyři skupiny: tradicionalisté, zastánci modernizovaného manželství, tolerantní a individualisté. Zajímavé přitom je, že k těm nejvyhraněnějším patřili příslušníci starší generace – ženatí a vdané uznávali nejčastěji tradiční manželství, nepodporovali ani soužití na zkoušku, zatímco starší rozvedení byli k úplné nukleární rodině i k jiným typům soužití nejkritičtější a podporovali oddělené bydlení partnerů, singlovství i pozici osamělého rodiče. Mezi mladšími respondenty byli spíše tolerantní, kteří v zásadě souhlasili s názorem, že jde o soukromou věc každého člověka, a „brali“ všechny eventuality od manželství přes vztahy na dálku až po spolubydlení s kamarády. Nejpočetnější skupinou respondentů (33 %) byli zastánci modernizovaného manželství, kteří byli tolerantní i k nesezdanému soužití a ke znovu složeným rodinám po rozvodech, ale rozhodně chtěli žít v páru. Názory se nelišily podle vzdělání ani podle příjmu dotazovaných. Možná ještě poznámku ke statistickému růstu počtu rozvedených v posledních letech. První výsledky sčítání lidu ukazují, že se výrazně mění rodinný stav lidí hlavně v nejstarší generaci. Zatímco dříve to byli buď manželé, nebo ovdovělí, teď dospěla do kategorie starších 65 let generace, která se už v 60. letech začala rozvádět. Naopak průměrná délka manželství se prodlužuje. Je zhruba 14 let, takže není pravda, že se nejčastěji rozvádějí mladí, nezkušení lidé, kteří neumějí řešit první partnerské neshody.

Nicméně co je prvním skutečně kritickým bodem v partnerství?

Celkem jednoznačný závěr i ze zahraničních výzkumů je, že kritickým momentem je narození dětí. V bezdětném partnerství obvykle funguje demokratické dělení úkolů v domácnosti, vaří a uklízí ten, kdo má víc času. Pokud to nefunguje, ženy obvykle neprotestují, tak moc jim to nevadí. Práce není tolik, takže se o ni nakonec postarají. Ještě po narození dětí, v průběhu rodičovské dovolené, to funguje podobně. Jak žena nastoupí do práce, objeví se problém. V české společnosti je tohle rozdělení rolí typické. Navíc máme evropskou raritu: ženy jsou na plný úvazek doma 3–4 roky s jedním, 6–7 let se dvěma dětmi a převezmou všechny úkoly spojené s domácností. Pak nastane zlom, protože nastoupí do práce na plný úvazek – šance sehnat práci na částečný je mizivá.

Tehdy jsou ženy v manželství nejméně spokojené, protože opravdu naplno jedou na ty pověstné dvě směny. Změnit nastavení rodiny je složité, donutit muže, aby po letech začal něco dělat, jde těžko – pracuje přece pořád stejně a ještě si má k tomu přibrat kus domácnosti? Musel by se něčeho ve svém volném čase vzdát a to je náročné, nechce se mu. Ukazuje se, že české ženy se to snaží spíš zvládat samy, než by donutily muže, aby se víc podílel. Právě v tuhle chvíli jim partneři přestávají imponovat. Mají pocit, že je muž nepodporuje, nechápe je, nevyjde jim vstříc, cítí se v téhle situaci samy.

Nakolik je to v zahraničí jiné?

Já mám osobní i výzkumnou zkušenost s Francií a Holandskem, kde fungují odlišné modely. Ženy ve Francii pracují pořád, i když mají děti. Problém péče o děti a domácnost se řeší od samého začátku, partneři se dělí, není ten ostrý přelom jako u nás, i když rozdělení úkolů také není úplně rovnoměrné. Ve Francii je vcelku běžné děti někomu svěřit – instituci či alternativním formám hlídání, které jsou podporované státem. Zaměstnat chůvu doma se vyplatí pro rodinu s více dětmi nebo při větším výdělku. Regionálně dobře dostupná je péče mateřských asistentek. To znamená, že žena u sebe doma hlídá třeba čtyři děti. Mateřské asistentky mají profesionální statut, existují přesně daná pravidla, pečovatelky mají předepsanou minimální kvalifi kaci. Jeslí není dostatek, navíc polovina jich je v Paříži. Nicméně považuje se za samozřejmost, že dítě starší půl roku někam dáte. V Holandsku je model částečného úvazku. Tam 70 % žen pracuje na částečný úvazek bez ohledu na to, jestli má děti, nebo ne. Pracují například čtyři dny v týdnu a v okamžiku mateřské dovolené se úvazek ještě o den sníží. To platí pro oba rodiče, žena pracuje o den méně, muž taky. Pokud se v péči střídají, už nezbývá tolik dní, kdy je potřeba hlídání. Řeší se to s pomocí babiček, které mají taky snížený úvazek, nebo jeslí. Ve skandinávském modelu je podpora rodičů individuální, výhody čerpá žena i muž. Část z rodičovské dovolené je vyhrazena otci, a pokud si ji nevybere, rodina o tuto část přijde. Stejně fungují daňová zvýhodnění – rodina není daněna společně, ale každý z partnerů má nárok na určitý odečet. Když jeden nepracuje, nemá si od čeho odečítat. Zároveň jsou dostupná i zařízení péče o děti. Rodičovská dovolená je na evropské poměry dlouhá, i rok, ale rodičovské náhrady dosahují 80–90 procent platu. Takto jsou oba dva rodiče podporováni v tom, aby se podíleli na péči i na práci. Každopádně všude jinde v Evropě se děti nesetkávají s tím, že do tří let jsou doma a pak hned na plný úvazek v zařízení.

Slyšela jsem názor, že mladí muži se díky zkušenosti singlovství naučili postarat se sami o sebe a o domácnost, tím pádem si víc věří, že se dokážou postarat o dítě. A proto mnohem častěji bojují o jeho svěření nebo o střídavou péči.

Není to jen nárůstem singlovstí, ale prosazováním větší genderové rovnosti v rodině a ve společnosti. Považujeme za pozitivní, když se muži budou více podílet na péči o děti, když budou role rozdělené rovnoměrněji. To s sebou nese i efekt toho, že ženy už nejsou jediným expertem na východu a péči o dítě. Zřetelné je to například ve Švédsku, kde se na genderovou rovnost klade důraz desetiletí když se muži podílejí víc na výchově, mají větší zájem o děti i po rozvodu. V posledních letech se to začíná projevovat i u nás. Ve výzkumu otcovství po rozvodu se mi ukázala jasná kontinuita. To, jak se muži chovali v manželství, se promítá do způsobu, jakým se chovají po jeho rozpadu. Pokud byli aktivními otci už před rozchodem, snaží se zůstat aktivní i poté. Mají bližší vztah s dětmi, víc emocionálně trpí tím, že s nimi nejsou. Zároveň vědí, jak se o ně starat, mají pocit oprávnění – když to mohli dělat dosud, proč by nemohli dál? Těch je ale menšina. Otcové, kteří v manželství hráli především roli živitele, jsou ochotni ji plnit i po rozpadu manželství. Nemusejí svoji identitu tolik měnit. V jejich životě pořád děti někde jsou. I když už nechodí večer do stejné domácnosti, stačí jim se s nimi občas vídat – kontakt je v podstatě podobný jako předtím, protože dříve s nimi trávili také spíš omezený čas o víkendu. Tenhle typ otců obvykle bez problémů pokračuje v živitelství a pravidelně platí alimenty. Nejširší skupina otců v Česku bere situaci tak, že jsou sice živiteli rodiny, ale sami by to neutáhli, ženin příjem je taky potřeba. Automaticky předpokládají, že manželka bude chodit do práce, až děti trochu odrostou. Částečně se na péči o děti a domácnost podílejí – ovšem vnímají to tak, že pomáhají ženě s jejími úkoly.

Tihle muži musí po rozchodu svoji identitu nejvíce přepracovat, aby mohli fungovat v nové situaci. Předtím málokdy měli děti sami pro sebe, žena zpravidla rozhodovala, radila, dávala instrukce, nakupovala, držela rozpočet. Mnozí nevědí, jak se o potomky celý víkend samostatně postarat, čím je zabavit. Problém je i ve vztahu k živitelství – právě tihle muži si nejčastěji myslí, že když s rodinou nejsou, živit ji nemusí. Žena má přece taky příjem, navíc výživné vnímají jako peníze, které dávají matce, ne dětem. Často neměli vůbec přehled, co děti potřebují a kolik to stojí. Myslí si, že když dají na dítě dva tisíce měsíčně, bohatě to stačí a ženě ještě zbývá na koníčky.

Další citlivé téma jsou v Česku osamělé matky. Z reakcí politiků se občas zdá, že většina z nich tak osamělá není, že žijí nesezdané s partnerem a berou dávky…

V současnosti se u nás rodí asi polovina prvorozených dětí mimo manželství a podle výzkumu Dany Hamplové a kol. se jich přibližně polovina z nich opravdu rodí matkám, které s otcem dítěte nežijí. Tyhle neúplné rodiny představují rizikovou skupinu, protože se zpravidla jedná o ženy s nízkým vzděláním, často velmi mladé, v regionech s velkou nezaměstnaností, kde mají malé šance uplatnit se na pracovním trhu. Jsou ve velice zranitelné pozici. Co se týká záchranné sítě dávek, podpor a možností vstoupit do zaměstnání a vylepšit si situaci vlastními silami, ta je u všech našich žen samoživitelek oproti jiným evropským zemím obecně velmi slabá. Kolegyně Eva Mitchell srovnávala různé sociální politiky evropských zemí z hlediska péče o děti a zjistila, že náš systém v podstatě žádnému obvyklému modelu neodpovídá. Na jedné straně jsou tu pozůstatky komunistického systému, například dlouhá rodičovská dovolená, v jiných ohledech jsou podmínky drsnější, „kapitalističtější“ než v tradičních tržních ekonomikách a to se týká právě rodin s jedním rodičem.

Vraťme se ještě k těm svobodným matkám z chudých regionů…

Mnozí autoři se zamýšlejí nad tím, jak tento fenomén vysvětlit: Proč zrovna tyhle ženy se rozhodnou mít dítě? Jedním z možných vysvětlení je, že dítě je pro ně určitou strategií, jak snížit riziko neurčitosti ve vlastním životě. Nemají šanci svoji pozici vlastními silami zlepšit, nemají vzdělání ani práci, někam přestěhovat se jim zdá nepředstavitelné. Dítě pro ně představuje jasně danou budoucnost, s ním vědí, co jsou a čím se budou zabývat v příštích letech. Většinou také doufají, že si časem najdou partnera.

Proč raději nežijí s otcem svého dítěte?

Na to se výzkumníci také ptali. Nejčastější důvod byl, že muž odmítl. A druhý důvod: otec dítěte ženě nepřišel jako dostatečně perspektivní partner, bez něj jí bude nakonec líp. Tihle muži jsou obvykle stejně málo vzdělaní, stejně nezaměstnaní, navíc je tu pocit, že nebude dobrým otcem, např. kvůli násilí, které se už ve vztahu vyskytlo, kvůli jeho nezájmu. Ostatně nejvíce mužů singles najdeme právě na konci sociálně ekonomického žebříčku.

Jak vypadá situace v regionech ekonomicky silnějších, kde žijí lidé s vyšším vzděláním a mají vyšší výdělky?

Je jiná. Rodí se tam například méně dětí mimo manželství. Nejméně jich je na Moravě, ale i ve středních Čechách. V Praze situaci částečně ovlivňuje skutečnosti, že se tam zároveň stahují lidé s různými alternativními životními styly, protože tu lze snáze žít netradičním způsobem s menší sociální kontrolou.

Říká se, že vzdělané, samostatné, soběstačné ženy mají menší zájem uzavírat manželství…

To vůbec není pravda. Je to mýtus, který výzkumy nepotvrzují. Vysokoškolačky uzavírají manželství častěji a mnohem méně často přivádějí na svět děti jako neprovdané. S růstem vzdělání u žen zájem o manželství spíš roste. Problém může být v tom, že muži si raději hledají ženu vzdělanostně trochu níž, než jsou sami. Tím pádem zůstává část těch nejvzdělanějších žen sama, protože nenachází partnera. A obvykle bývají také bezdětné – když neuzavřenou manželství do určitého věku, zůstanou už samy.

Dá se u těchto single žen zjistit, zda se opravdu dobrovolně rozhodly raději pro kariéru než pro dítě?

Kolegyně Hana Hašková se zabývala výzkumem dobrovolné bezdětnosti a zjistila, že není žádný moment rozhodnutí, kdy si člověk řekne: tak, já nebudu mít děti. Je to spíš kontinuální proces – teď aktuálně jsem v situaci, kdy ještě nechci mít děti, mám jiné zájmy. Jak se zvyšuje věk, už třeba nejde otěhotnět ze zdravotních důvodů nebo žena nenachází vhodného partnera a nechce mít dítě sama. Anebo už opravdu vidí náplň života v profesním uplatnění. Tohle je citlivé téma a člověk si ho sám pro sebe interpretuje v různých životních situacích různě. Nemůžeme říct, že teď lže a teď mluví pravdu. I při hloubkovém rozhovoru s výzkumníkem si kolikrát protiřečí. Jednou řekne: „Jsem úplně spokojená, takhle jsem to chtěla.“ A za chvíli prohlásí: „Neměla jsem na chlapy štěstí a teď už je pozdě…“

Radka Dudová vystudovala sociologii na FF UK, kde absolvovala i doktorský program. Působí jako vědecká pracovnice Sociologického ústavu AV ČR. Zaměřuje se na genderovou sociologii, na problematiku rodiny, péče o děti, rodičovství po rozchodu rodičů, na ženská reprodukční a sexuální práva a na péči o seniory.