Takže jsem zrůda?

Mám dvouletou dceru a od jejího narození z domova pracuji. Zhruba před půl rokem jsem ji začala dávat do miniškolky/jeslí. Výsledkem je spokojená malá holčička, která se těší mezi ostatní děti a užívá si jejich společnost. Já mám pár hodin pro sebe. Takže jsem klidnější, spokojenější a vyrovnanější. Narozdíl od matek, které mají své děti u sebe pořád a pěkně jim z toho hrabe. Starat se celodenně o malé dítě je totiž extrémné náročné, a pokud si matka alespoň chvilku neodpočine, je vyčerpaná, protivná a svůj vztek přenáší na dítě.

Jenže když jsem si přečetla tenhle text, mám pocit, jakokdybych svoji dcerku týrala a způsobovala ji doživotní trauma. Docela by mě zajímalo, jestli paní psychožka viděla dnešní jesle a děti v nich. "Překvapivě" tam mrňata nevolají maminku, ale vymýšlí lumpárny a spokojeně si hrají... netvrdím, že je to volba pro každou matku a pro každé dítě, ale měla by tu existovat možnost.

To, jestli se matka o děti stará a má je ráda přece vůbec nesouvisí s tím, jestli je dává na pár hodin do jeslí, školky nebo třeba k babičce! To, že malé děti tráví veškerý čas s matkami je civilizační novinka, která existuje jen pár desítek let. Pokud by se moje babička nebo prababička rozhodly, že zůstanou tři a více let doma, rodina by umřela hlady. Pracovaly obě dvě a děti s sebou braly na pole nebo je hlídal někdo z příbuzných. Kupodivu to předcházející generace přežily bez zásadní újmy na tělesném i duševním zdraví.