český pohled na věc

V Česku se neustále setkávám s názorem, že je nezbytně nutné, aby děti byly s matkami doma alespoň do tří let života - výhradně doma a výhradně s matkami. Ve většině zemí Evropy i jinde ve světě je něco takového nemyslitelné. Nejde o to, že by třeba belgické matky tohle nechtěly - systém je zkrátka nastavený jinak. Většina z mých zahraničních známých (žen-matek) má práci na částečný úvazek, děti jsou zhruba od půl roku v nějakém zařízení (mini-jesle apod.). Ovšem pozor - takové zařízení má asi máloco společného s našimi školkami - počet dětí na jednu dospělou osobu, náplň činnosti atd. Potřeba péče, bezpečí, pravidelných rituálů atd. je podle mě zcela naplněna.
U nás mi vadí zvláště to, že neexistuje volba - míst ve školkách a jeslích je minimum a kvalita těchto zařízení většinou neodpovídá tomu, co by si rodiče pro své děti představovali. Takže pokud bych pro své dítě chtěla kvalitní péči, obvykle není dostupná. Pokud by tahle volba byla, věřím tomu, že by spousta matek možná své děti v jednom či dvou letech na pár hodin denně či týdně ráda do školky/jeslí dala. Získaný čas bychom mohly věnovat tomu, abychom ze své profese úplně nevypadly, případně dalšímu vzdělávání, vlastním projektům, podnikání či čemukoli dalšímu.
Myslím, že udržení přijatelné pozice v pracovním životě není pouze v zájmu rodičů, ale také v zájmu jejich dětí - matka, která je spokojená s prací, kterou dělá, která ji naplňuje, je přesvědčená, že má smysl, je podle mě pro dítě daleko větší přínos, než matka, která po x letech doma (v Česku typicky 2 dětech = cca 5-6 letech) nemůže najít odpovídající uplatnění, trápí se na pozici, která jí nevyhovuje, kde je podhodnocená atd.