Článek je příliš krátký,

tudíž došlo k tomu, že příliš vyhrocuje 2 protikladná stanoviska. Heleny Klímové si osobně jako psychoterapeutky velmi vážím, už v 60. a 70. letech jako matka tehdy malých dětí se zabývala vlivem jeselské výchovy na děti. A navíc jako člověk, který se zabývá v psychoterapii také následky holocaustu, jistě vidí i mezigenerační přenosy traumat, odtud zřejmě ten "výbušný" příklad s dětmi odvezenými z Londýna - rodičům přitom nešlo o nic méně než o bezpečí pro děti, aby o ně bylo postaráno. Někdy je to volba mezi menším a větším zlem, ne mezi velkým a ještě větším dobrem. O tom, že i dětská psychika má údravné mechanismy, ale že jde i o společenské zadání (nejen, aby matky mohly uživit svou rodinu, ale také se realizovat), o tom jistě není pochyb. Trochu se bojím, aby to neskončilo zase opačným extrémem - buď budou všechny mámy doma, nebo budou všechny v práci, ode zdi ke zdi, to bych osobně dost nerada.