Každé dítě je jiné,

ale odmítám experimentovat a moje dítě, popř. děti prostě nikam chodit nebudou nejméně do tří let.
Taky mě nacpali do jeslí, ale nemohli jinak a mazlení mi nechybělo (mé matce ano, ta jesle absolvovala ještě na přelomu 40.-50.let, kdy i strava byla hrozná a vypěstovala si křivici + doživotní problematický vztah se svou mámou).
Do tří let si dítě nepamatuje, ale neznamená to, že si nepamatuje od 0 do 3, a že na něm různé zážitky nenechávají stopy.
Já mám například několik tzv. prazážitků - asi dva kladné a zbytek z jeslí. Fakt hnus.
Nejhorší je ten pocit bezmoci, že máma není, "tety" k uklidnění používají veškeré prostředky, ale málokdy netraumatizující...no děs! Dodnes, když jdu kolem bývalých jesliček, zvedne se mi žaludek a rozrazí mě zima
V r. 1991 jsem v jeslích pracovala v rámci praxe na SŠ a zážitek jsem měla podobně odporný...

Dnes je to snad jiné, i když asi taky jak kde. Hodně záleží na tom kterém dítěti.
Jsou i takové, které nadměrně traumatizuje i vstup do školy, naopak jsou takové, které mohou být od dvou let pár hodin denně kdekoli...

Ale nezapomínat:
1. pro dítě je i hodina nekonečně dlouhá doba, takže prožitá ve stresu může ublížit
2. Která učitelka ve školce a jeslích vám poctivě řekně, že dítě den co den zoufale pláče dlouhou dobu, než se uklidní a trochu si hraje?
3. Instituce, byť drahá a soukromá, nerovná se rodinní příslušníciči dlouholetá chůva nebo vychovatelka, které dítě zná od narození nebo úplně útlého věku (reakce na tvrzení, že se dřív mámy taky nestaraly)...