Dvouletí do školky: Nejdou zájmy rodičů proti zájmům dětí?

Tentokrát už padl i termín, podmínky pro přítomnost batolat v mateřských školách bychom měli vytvořit do roku 2012.

Je zřejmé, že časný nástup do předškolního zařízení odpovídá zájmům některých rodičů i zaměstnavatelů. S psychoterapeutkou Helenou Klímovou se zamýšlíme nad tím, jestli je to i v zájmu dvouletých dětí.

Co je vlastně pro takové batole nejdůležitější?

Pro batole je nejdůležitější, aby byly naplněny jeho základní potřeby. Jakmile se Evropské unii podaří prosadit ono „rozšíření vzdělávací nabídky“ a budou existovat školky i pro děti od dvou let, tak tam ty děti prostě „natečou“. Při těchto snahách se ale vychází z ideologických představ, nikoli z toho, co potřebují malé děti. Stejná ideologická představa u nás existovala v padesátých, šedesátých letech minulého století. Tehdy se tomu říkalo „ženská emancipace“. Panoval názor, že ženy dosáhnou co největší emancipace tehdy, když budou co nejpodobnější mužům a když budou i vykonávat mužské profese. A děti, které představovaly určitou zátěž při uskutečnění ženské emancipace, měly být co nejdříve odloženy do nějakého zařízení.

Čím může člověku institucionální péče škodit?

S určitými následky institucionální péče se potýkají i generace, které jesle nezažily. V terapii se setkávám s mladými ženami, jejichž matky vyrostly v jeslích a dalších kolektivních zařízeních. A tyhle mladé ženy mívají někdy obtíže v intimních vztazích nebo je trápí různé psychosomatické obtíže. Ty problémy se dají přičíst tomu, že s nimi jejich maminky neuměly zacházet. Když s nimi mluvíme delší dobu, dají najevo, že jsou na matku naštvané. To by samo o sobě nebylo nic divného, na rodiče můžeme být naštvaní často a v kterémkoli věku, ale v těchto případech má ono naštvání charakteristickou podobu. „Maminka se mě nikdy nedotkla.“ „Maminka se se mnou nikdy nemazlila, neuměla to. To uměla babička.“ To souvisí s tím, že maminka si mazlení sama nezažila, což se projevuje v přeskoku přes generace. Naštěstí duše má stejně jako tělo samoléčebnou schopnost, pokud má člověk dobré podmínky. Třeba pokud má dítě místo maminky někoho blízkého, babičku nebo tetu, dokonce někdy i pracovníka instituce, kde pobývá.

Jakou podobu by mohla mít péče o dvouleté děti, aby jim neškodila, ale prospívala?

Dvouleté děti potřebují především rodičovskou péči. Některé maminky říkají: „Tak já to dítě někam dám, ale pak budu mít dvě tři hodiny, kdy mám víc času a budu se mu věnovat.“ Ale dětem čas ubíhá jinak než dospělým. My dospělí jdeme do práce a víme, že si spolu sedneme večer nebo že půjdeme do divadla, že si budeme povídat… Dítě to ale potřebuje jinak, není schopné takovéhle „dělby práce“, potřebuje, aby veškerý čas, který prožívá, trávilo s pocitem bezpečí, přijetí, laskavosti a porozumění, aby bylo v laskavých rukou.

Jak malé dítě zvládá odloučení od rodičů, od domova? Co se mu honí v hlavě?

Může se stát, že dítě, které je odloučeno od domova, ztratí důvěru ve svět a v sebe samé. Když má dítě pocit, že je svět bezpečný, je to proto, že ví, že ho rodiče milují a starají se o něj. Ale když se ocitne někde jinde, myslí si, že není dost dobré k tomu, aby se o něj rodiče starali. A sebedůvěru se snaží dohnat nějakým výkonem. S tím se setkáváme i v případě lidí, kteří zažili válku. A stalo se jim to, že je rodiče ve snaze zachránit je, dali k cizím lidem. Sice si mysleli, že když pošlou děti z Londýna na venkov, bude to pro ně to nejlepší, ale bohužel děti zažily trauma. Stejně tak děti, které přežily holocaust. Regredovaly ve vývoji, třeba čtyřleté dítě přestalo mluvit a zachovávat čistotu, chovalo se jako miminko. To je dětský projev deprese. Starší děti chápaly, co se děje, ale bylo to nad jejich síly, a tak se uzavřely, vytvořily si hráz a odřízly od sebe emocionalitu.

Zatím jsme si povídali hlavně o dětech. Můžeme se na celou věc podívat z pohledu matky nebo obou rodičů? Co pro ně znamená výchova malého dítěte, jak je obohacuje, co jim dává?

Dítě je pro rodiče naplněním života. Dokud člověk nemá děti, nenaplnil svoji významnou životní roli, která může být velmi krásná. Důležité ale je, abychom děti nevlastnili, považovali je za dar a svěřenou hodnotu, kterou je potřeba pěstovat a rozvíjet a později odevzdat světu v dobrém stavu.