Proč jsou tedy děti v ústavech?

Nedávno jsem prošla náročným procesem prověřování žadatelů o adopci.V rámci přípravy jsme navštívili KÚ v Praze-Krči a měli jsme možnost seznámit se s paní primářkou.Setkali jsme se s neuvěřitelně lidským přístupem od ní i od personálu, řeší a prožívají opravdu každý (mnohdy velmi zamotaný) osud každého miminka a dělají všechno proto, aby děti co nejdříve umístili v rodině(náhradní či původní).Hlavní problém vidím v neadekvátní podpoře biologických rodičů ze strany legislativy.Adoptivních rodičů-zájemců je dost, ale děti nejsou právně volné, protože se čeká až biologiká matka upraví své sociální poměry, až se vyléčí z drogové závislosti, až ... a dítě vyrůstá v ústavu, a (v lepším případě) se po dlouhých měsících či letech bez mámy dočká pochybné osoby bez zázemí, která má spoustu problémů sama se sebou.S prověřováním zájemců o adopci plně souhlasím, jen mi chybí na druhé straně prověřování biologických rodičů, kteří svěří své dítě do ústavu (a tím tedy jako rodiče selhávají), ale přitom nedají souhlas k adopci.Jaká je šance, že se např. mladičká narkomanka bez jakéhokoli zázemí po absolvování léčby stane dobrou matkou?Prověřuje ji někdo nejméně tak důkladně, jako jsou prověřování adoptivní rodiče (psychologické testy, osobnost, stabilita manželství, zdravotní stav, bydlení, příjmy...)?? Legislativa řeší odebírání dětí a umisťování do ústavů, ale neřeší dostatečně efektivně odebírání rodičovských práv biologickým rodičům a nesměřuje je k udílení souhlasů s adopcí.Původní rodině (pokud se o rodině dá vůbec mluvit) je dán příliš velký prostor, ale dítěti neúprosně běží čas a s věkem mu klesají šance na náhradní rodinu.