Proč je u nás tolik dětí v ústavech?

Pro srovnání – Slovinsko a Island nemají žádné dítě v ústavu na 10 tisíc dětí v populaci, Velká Británie 1 dítě, Norsko 2 a Rakousko 3 děti. A na konci tabulky čteme: Česká republika – 60 dětí.

Nejvíce jsou slyšet kritické hlasy týkající se ochrany práv dětí u nás. Angažuje se hlavně Výbor pro práva dítěte při OSN a IFCO (Mezinárodní organizace pěstounské péče). Jistě je mnohá kritika oprávněná a je co zlepšovat, ale je třeba také respektovat specifické národní podmínky a znát názory našich odborníků, ne jen doporučovat „zvnějšku“. Krom toho se obecně platné a pravdivé zásady z Úmluvy o právech dítěte o tom, že dítě má vyrůstat v rodině, někdy citují vytrženě z kontextu a zavádějícím způsobem. Zdůrazňovat jen „zakódované“ vztahy dítěte k vlastní biologické rodině a nehovořit o její funkčnosti totiž nelze.

Celkový počet dětí v ústavní péči se podle mých informací od začátku 90. let nemění a zůstává stejný. Podle ministerstva práce a sociálních věcí je v ústavní péči 20 tisíc dětí, z toho přes 10 tisíc je umístěno v ústavech sociální péče, 7,5 tisíce dětí ve školských zařízeních, jako jsou dětské domovy, dětské výchovné a diagnostické ústavy a téměř 2,5 tisíce dětí je ve zdravotnických zařízeních - kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do 3 let.

Důvody umístění nejmenších dětí do kojeneckých ústavů jsou uváděny různými zdroji poněkud odlišně. Průměrně jde o tato čísla: z důvodů zdravotních asi 30 % dětí, z důvodů sociálních asi 45 % a z důvodů zdravotně-sociálních asi 25% dětí. Péči o těžce zdravotně postižené děti nemůžeme přesunout jednoduše do Klokánků a podobných zařízení. Novela zákona o sociálně právní ochraně dětí dokonce názory pediatrů zohlednila natolik, že dítě do 1 roku věku nebude moci být umístěno do azylového zařízení vyjma případů, kdy tam jsou už jeho sourozenci. Ze zcela jiných krajních pozic k ústavní péči přistupuje Chris Gardiner, prezident IFCO: „Mezinárodní organizace pěstounské péče vybízí Výbor pro práva dítěte, aby vyvíjel silný tlak na vlády, aby postupně vyřadily z provozu ústavy pro kojence a malé děti…“ (Gardiner, 2004, 19). Hovoří o škodlivém účinku institucionalizace na malé děti, ten je ovšem právě českým odborníkům dobře znám. Je třeba jasně říci, že v našich ústavech nikdo děti nedrží. Vykazovaný celkový počet dětí v kojeneckých ústavech představují děti, které těmito ústavy projdou během jednoho roku, např. v roce 2003 to bylo 1905 dětí. A kam děti ze zdravotnických zařízení odcházejí? Téměř polovina se vrací do původní biologické rodiny. Tady musíme dát pomyslný vykřičník, protože nevyhovující nebo dokonce ohrožující prostředí rodiny se ne vždy podstatně změní, i když pracovníci zařízení se o to snaží. Další děti se daří umístit do náhradních rodin - asi 28 % dětí do osvojení, necelých 8 % do pěstounské péče. Pouze kolem 10 % dětí přechází do dětských domovů. Do školských zařízení tedy děti většinou přicházejí až v pozdějším věku, protože jejich rodina v péči o ně vážně selhala. V dětských domovech zůstávají déle děti starší 13 let a děti romské. Děti těžce postižené, o které rodiče nejeví zájem nebo o ně mohou pečovat jen o víkendech, svátcích a prázdninách, přecházejí po třetím roce do ústavů sociální péče.

Heslo „všechny děti do rodin“ a myšlenka dostupnosti NRP pro všechny děti bez rozdílu, které razí některé z nestátních institucí v rámci propagace nových modelů pěstounské péče, jsou ušlechtilé, ale zatím u nás těžko realizovatelné. Když je mezi dětmi čekajícími déle než 3 měsíce na náhradní rodinu 66 % dětí romských a jen 8 % žadatelů o osvojení a 15 % žadatelů o pěstounskou péči by si vzalo etnicky odlišné dítě, pak je zřejmé, že je nutná proměna postojů celé společnosti k této problematice.

Jaké možnosti tedy jsou, aby v ústavech nebyly děti zbytečně? V prvé řadě je potřeba zdokonalit legislativu a posílit prevenci – předcházet selhání rodičů. Je nezbytné organizačně, finančně a odborně zajistit jak programy prevence, tak sanace ohrožených rodin. Znamená to také zkvalitnit terénní sociální práci. Není totiž pochyb o tom, že nejlepším prostředím pro vývoj dítěte je funkční rodina. Nemá ale smysl vracet děti z ústavních zařízení do nefunkčních a nespolupracujících rodin. V budoucnu by alternativou ústavů mohly být nové formy přechodné či podpůrné rodinné péče. Pro mladší děti, které se na náhradní rodiče silně citově fixují, vidím jako vhodnější variantu osvědčenou dlouhodobou pěstounskou péči.