Manželství s cizincem

Článek myslím pojmenovává velmi dobře všechna úskalí vztahu s partnerem jiného než českého původu. Dodala bych snad jen, že proces učení a poznávání druhé kultury skrze milovanou osobu je dlouhodobý a možná trvalý. I po jednom desetiletí vztahu s dnes již manželem, cizincem narážím na problémy, které vznikají z toho, že každý z nás komunikuje na základě předpokladů, které jsou dány kulturně. V tom lepším případě na to (často náhodně) přijdeme, v nesčetně případů je komunikace „mimoúrovňová“, aniž se o tom dozvíme, a výsledkem je frustrace.

I když přiložená statistika naznačuje, že smíšená manželství přibývají, přesto zatím platí, že Česká republika je monokulturou. Pro cizince není jednoduché zde žít, lépe na tom jsou ti, kteří pocházejí z ekonomicky vyspělejších koutů světa. České muže a ženy, kteří zvažují sňatek s cizincem a chtějí zůstat žít v Čechách, bych chtěla upozornit, že tento krok změní jejich život daleko více , než si dokáží v období zamilovanosti představit. Získají náhled nejen na jinou kulturu, ale prizmatem partnera i na svoji vlastní. Do jisté míry se stanou cizincem ve vlastní zemi a mnohé jejich sociální kontakty již nebudou možné. Tím nemám na mysli jen jazykovou bariéru (známe s mužem spoustu lidí, kteří s námi chtějí konverzovat v cizím jazyce), ale osamělost, kterou přináší nový pohled na rozdílnost, někdy i slabiny a předsudky vlastní kultury. Tato zkušenost je nesdělitelná a „ví“ jen ten, kdo to zažil.

Manželství s cizincem tak někdy vede někdy k pocitu osamění uvnitř vztahu a téměř vždy k izolaci sociální, alespoň do doby, než si dvojice vybuduje novou společnou síť sociálních kontaktů. Domnívám se, že je však současně příležitostí soustředit se na sebe navzájem, na obecně lidské atributy vztahu mezi mužem a ženou a že je tato situace trvalou motivací pro aktivní naslouchání druhému a tedy i nadějí, že vztah vydrží.