Smíšené manželství

Zase mi to nedá, abych nepřispěla svojí zkušeností, i když zde na fóru jsou to spíš "vzpomínky starého zbrojnoše". Vdala jsem se za Dána ještě v období hluboké totality, což znamenalo nekonečné martýrium s úřady, které už si, naštěstí, nikdo ze zde přítomných nedovede představit.Manžel sem jezdil v té době dost často obchodně a tak projevil až nekonečné pochopení a trpělivost.Jenže - byla jsem zvyklá z Prahy na široký okruh známých, kulturu, atd. a najednou jsem se ocitla v cizí zemi, kam jsem se předtím směla podívat jen na 4 dny. Narodil se nám syn a já zjistila, že sedím v domečku v polích mezi pastvinami, manžel na mne mluvil anglicky, protože učit mne dánsky mu připadalo moc zdlouhavé, v kurzu pro přistěhovalce se spolu bavilo 10 Turků a já jen zírala. Když jsem mluvila s normálními lidmi - v obchodech apod.(kteří naštěstí uměli anglicky), zjistila jsem, že povědomí o Československu je tak strašlivé, že se ze mne velmi rychle stal český patriot. Byl to opravdu děs, donekonečna každému vysvětlovat, že Česklovensko neleží u moře, máme asfaltové silnice, koupelny v bytech a vysoké školy. Ještě v září 1989, kdy jsem nastoupila v Dánsku do svého prvního zaměstnání (exportní odd. velkého podniku), jsem musela vysvětlovat vše výše uvedené. Pak se to mírně zlepšilo(nejen tím, že jsem se pořádně naučila jazyk) - Česká republika začala být hodně známá a populární. Syn doma slyšel 3 jazyky (maminku česky, tatínka dánsky a rodiče mezi sebou anglicky)-bez negativních následků. Kulturní rozdíly mnou a manželem ani moc nebyly - snad jen velmi těžko chápal ironii a vždy se zeptal:jak to myslíš? To se ale dá vše ustát, je pravda, že rodina má možná tendenci si vytvářet svůj mikrosvět. Ale rozhodně by to nebyl důvod k rozpadu manželství,. Ten nastal, bohužel, ze zcela jiného důvodu, protože jsem zažila v praxi zde v Čechách oblíbené přísloví o Dánech. Ale to už je zase jiná kapitola.