Kalamita čůrací a kakací

Rozhodli jsme se navštívit naši prababičku a pradědečka. Mají oba hodně přes osmdesát a potrpí si na svůj klid a na pořádek. Kluky mají moc rádi, ale když jsme u nich déle než hodinu, je vidět, že je ten ryk zmáhá. Babička je navíc hodně úzkostlivá a má pocit, že bychom měli Kryštofa přivázat na jedno místo, aby si neublížil. Vždyť pořád běhá, někde se bouchne, zakopne, spadne, odře si koleno, zlomí si nohu, srazí si vaz…. babička je mistr přes katastrofické scénáře. A když za ním neběháme my, má pocit, že musí ona. A tak je po naší návštěvě skutečně vyčerpaná. Přesvědčovat ji, že si Kryštof poradí sám, je zbytečné.

Vezli jsme prababičce a pradědovi spoustu věcí - půjčený svetr, album s fotkami, kastrůlky, ve kterých babička minule Robertovi poslala knedlo, vepřo, zelo ("On ho tak rád a ty pořád vaříš tu brokolici!"). Není divu, že igeliťák s náhradním oblečením pro Kryštofa a plínkami a utěráčky pro Sebíška zůstal ležet na stole. Zjistili jsme to až u babičky. No nic, Sebíšek to v počůrané plínce vydrží a Kryštof už přece vzorně chodí na nočník! Doma se trefí vždycky, jen občas na procházce zapomene, ale to je tím, že všechno kolem odlákává jeho pozornost, všechno je strašně zajímavé a všechno vyžaduje bližší prozkoumání, takže kdo by myslel na čůrání. (Mimochodem - Kryštof se zatím ptá jenom Co je to?. Děsím se chvíle, kdy přijde na to, že existuje i otázka Proč?. Už teď se mu pusa nezastaví. Tuhle se ptal, co je to a ukazoval na oblohu. To jsou mraky, vysvětlovala jsem mu. Dej, dej začal natahovat ručičky k obloze. Celou cestu jsem mu vysvětlovala, že mu mraky nemůžu podat. A on to doma zakončil šťastným výkřikem Táta, tam, dej, dej! a opět letěla ručička k nebi. Když to neumí maminka, podá mraky táta!) Ale zpátky k prababičce a pradědovi.

Samozřejmě že jsme ty plínky potřebovali! Kryštof se počůral mně na klíně ve chvíli, kdy neuvěřitelně zaujatě prozkoumával klíček od babiččiny skříně. Babička začala šílet. Jak dojdete domů, vždyť nachladne. A ty taky. Jsi úplně mokrá, co tvoje vaječníky? Vytáhla žehličku a fén. Začaly jsme střídavě žehlit a střídavě fénovat všechny mokré svršky (to dítě si dalo záležet, aby bylo mokré opravdu VŠECHNO, slipy, tepláky, ponožky, moje kalhoty a ponožky a dokonce i pantofle, které mi babička vnutila na nohy - Jsi po porodu, drž si nohy v teple!). Ve chvíli největšího vysoušecího zaujetí se vzbudil u Roberta v šátku Sebíšek. Táta ho vyndal a miminek, že má prdíky a bolí ho bříško. A tak ho Robert zkušeně chytl do kolíbky (zádíčkama na svoje břicho, skrčit nožičky až na bříško a trochu přitlačit, aby mohly větříky ven). A Sebísek zatlačil. A Sebísek si prdnul. A Sebísek se totálně po… A nejenom sebe. Jak ho Robert zmáčknul, měl pokakané tričko i kalhoty. O Sebíkovi ani nemluvě, plínka durch, dupačky durch, svetýrek durch.

Babička šílela. Nejraději by svlékla oba dva a namočila je do pračky, jenomže to by znamenalo nechat si nás tam do druhého dne, než by uschnuli a ona prostě nemohla riskovat další kalamitu.

Když jsme se usnesli, že Kryštofovy svršky jsou celkem suché, vyrazili jsme k domovu. Já a Kryštof počůraní, Robert a Sebastian pokakaní. Lidé v autobusu si museli myslet, že jsme cvoci. A prababička a pradědeček mají zážitek, na který dlouho nezapomenou. Myslím, že se k nim můžeme vypravit nejdřív tak za dva roky, až budou oba kluci spolehlivě chodit na nočník. Nebo spíš za pět let, až to budou zvládat přímo na záchod.