Pozor na některé minerální vody!

Proti této reklamě se ředitel Státního zdravotního ústavu MUDr. Jaroslav Volf, Ph.D., důrazně ohradil s tím, že pokud SZÚ upozorňoval obyvatelstvo na zdravotní význam hořčíku a vápníku, jejichž většinou nedostatečný příjem je potřeba potravou zvýšit, nebylo to rozhodně míněno jako propagace minerální vody Magnesia, a že tyto výzvy byly pro účely reklamy zneužity. Zdůraznil, že Státní zdravotní ústav nikdy neprováděl žádné výzkumné testy, které by potvrdily vztah mezi vyšší konzumací vody Magnesia a vylepšením zdraví. Stejně tak SZÚ nikdy nedoporučoval pít právě tuto vodu. Balená přírodní minerální voda Magnesia v komerčně dostupném stavu (tj. jako oxidem uhličitým sycená a ve třech ze čtyř vyráběných druhů slazená a ochucená voda) se nehodí k běžnému, každodennímu pití v libovolném množství. Proč?

„Nejen, že neexistuje žádná studie, která by dokázala, že pravidelné a dlouhodobé pití ,více Magnesie‘ je zdraví prospěšné, ale bohužel neexistuje ani žádná studie, která by dokazovala, že pravidelné pití ,více Magnesie‘ není zdraví škodlivé.

Vysoký obsah hořčíku v Magnesii je určitě dobrý pro terapeutické účely s časově omezeným užíváním vody. Pro trvalé pití – jako náhrada pitné vody – ale už nelze takto vysoký obsah považovat za optimální. Na základě různých studií se odhaduje, že optimální obsah hořčíku v pitné vodě by měl být asi 20 – 30 mg/l, vápníku asi

40 – 80 mg/l a celková tvrdost (= suma vápníku a hořčíku) by měla být 2 – 3,5 mmol/l. V oblastech s pitnou vodou tvrdší než 5 mmol/l byl pozorován vyšší výskyt žlučových kamenů, močových kamenů, nemocí kloubů a některých dalších chorob oproti krajům s měkčí vodou. Tvrdost Magnesie je více než 9 mmol/l. V některých z těchto studií nebyl hodnocen možný vliv jiných minerálních součástí pitné vody, protože s rostoucí tvrdostí vody obvykle roste i celkový obsah rozpuštěných látek. Obdobnou vlastnost má ale i Magnesie, jejíž obsah rozpuštěných (minerálních) látek je nad 1000 mg/l – asi 1400 až 1800 mg/l (obsah kolísá podle využití různých zdrojů), zatímco v pitné vodě se nedoporučuje více než 1000 mg/l, optimálně asi 500 mg/l.

Obsah hořčíku (Mg) ve stravě a vodě by neměl být posuzován samostatně, ale vždy nejméně ve vztahu k vápníku (Ca). Optimální poměr celkového příjmu Mg ku Ca se uvádí asi 1:2, což je důležité pro optimální vstřebávání hořčíku, neboť se vzrůstajícím podílem Ca klesá vstřebávání Mg. Stejný poměr se proto doporučoval i v pitné vodě. Teoretické odvození doporučeného poměru Mg/Ca ve vodě může mít navíc oporu v několika epidemiologických studiích, které prokázaly růst negativního účinku vody v případě většího odchylování od tohoto přibližného poměru – jak dolů, tak nahoru. Poměr Mg u Ca v Magnesii je asi 5:1!

Magnesie je skutečně unikátní, výjimečná voda, protože její složení se velmi odlišuje od běžných podzemních vod. Její složení je natolik zvláštní, že vrty v lokalitě Louka, ze kterých se čerpá, byly na základě klinických zkoušek provedených ve Výzkumném ústavu balneologickém prohlášeny ministerstvem zdravotnictví za zdroje přírodní léčivé vody. V tomto případě se však jednalo o pitné kůry v trvání maximálně několik týdnů. Je to tedy oficiálně uznaná léčivá voda, a tak bychom k ní měli také přistupovat – jako k léku, který se hodí pro občasnou, nejlépe lékařem indikovanou pitnou kůru. V případě častějšího pití bez konzultace s lékařem pak z důvodů výše uvedených raději opravdu jen v omezeném množství.“

Citováno z dopisu SZÚ, stanovisko připravilo Národní referenční centrum pro pitnou vodu SZÚ.