Nepodceňujme dětské kreslení

Obrazy, které mrzačí dětskou duši

Není obraz jako obraz. Současnost je doslova posedlá obrazovými dojmy - televize, reklamní billboardy, časopisy, loga v mobilních telefonech, internet, ale také komerčně znehodnocených reprodukcí děl významných malířů atd… V mnohých z těchto případů, se kterými se naše dítě setkává prakticky na každém rohu, je obraz prostředkem, jímž jsou dětem vnucovány určité informace. V nevědomí dítěte se tyto informace postupně a složitě prováží a vytvoří vnucenou orientaci a postoje, které nevzejdou z vnitřně motivovaného, tvořivého objevování světa, ale z pasivního vizuálního vnímání a přejímání. Již v roce 1964 varoval ve svých přednáškách prof. René Huyghe před vnucováním orientací a postojů. Člověka, který je formován tímto způsobem pak příznačně nazývá "anonymní jednotkou v řízené mase". Přestože každý z nás rodičů přirozeně prahne po tom, aby výsledkem jeho výchovy byla zdravá, schopná, svobodná, samostatná…. bytost, přirozeně si neuvědomujeme některá nezjevná nebezpečí této doby - jednoduše proto, že v ní sami žijeme.

Obrazy, které mrzačí dětskou duši vůbec nemusí být na první pohled hrůzné. Ba naopak, jsou mnohdy přímo líbezné a vybízející k pohodlí bez přemýšlení a vymýšlení a pocitu uspokojení a dokonalosti, byť falešné. Takový na první pohled neškodný, notoricky známý a dnes již téměř zapomenutý Mickey Mouse je toho příkladem. Dítě je kojeno konzumním prostředím až do dospělosti. Ona "anonymní jednotka v řízené mase" se z dětí stává v drtivém množství případů. Neposkytneme-li dítěti vědomě podmínky k poznání obrazů, které je naopak rozvíjejí, protože vycházejí z dítěte samotného, z jeho vnitřního světa, nemá s čím porovnávat, poznat rozdíly a jako dospělý si pak vybrat, která z cest je správná.

Internet, prapůvodně vojenský nápad, dnes presentovaný jako nástroj ke snadnějšímu přístupu k informacím a zkvalitnění komunikace, se coby obraz společnosti spolehlivě jeví jako nepřehledné smetiště. Dětská populace, zvláštní a vnímavější součást lidské populace, je přímo donucena k určitému názoru, k násilnému přijetí předávané konzumní ideologie. Nedávno uveřejněná studie by nás měla vést k hlubokému zamyšlení nad duševním zdravím a duchovní vyspělostí současných adolescentek. Bylo zjištěno, že 3 zkoumané časopisy určené adolescentkám, měly významný vliv na jednání a chování čtenářek. Tyto časopisy vytvářely prakticky jednotný identifikační model (shodné obsahy časopisů) s neskrývanou ambicí ovlivňovat své čtenářky. Nebezpečí spočívá v tom, že takto uměle vytvořený identifikační model, tedy vzor toho jak by měla dívka vypadat, jak by se měla chovat a dokonce co by si měla myslet atd… využívají dívky jak k nezávaznému experimentování, které je v tomto věku pro vytvoření vlastní identity přirozené a nezbytné, ale bohužel i k vytváření umělé, tzv. náhradní identity, která nevychází z vnitřního tvůrčího procesu nositele . Neděje se tak najednou a náhodou. Ty dívky, které takové časopisy osloví jsou do značné míry již předpřipraveny některými nedostatky ve výchově v jejich útlém dětství. Základním problémem je styl rodinné výchovy. Takových stylů rozlišujeme bezmála dvě desítky. Není zde většího prostoru pro pojednání o této problematice. K tomuto tématu se postačí zmínit o tzv. vytěsňování činností (výtvarné činnosti a hra), které by měly v určitém období vývoje dítěte přirozeně převažovat. Toto vytěsňování se samozřejmě také týká stylu výchovy. U předškolních dětí převažuje činnost, která má svůj základ ve smyslově konkrétním myšlení. To u dětí převládá až prakticky do prepuberty. Souběžně se vyvíjí myšlení rozumově abstraktní, které je pak typické pro dospělost. Výtvarné činnosti jsou pro dítě přirozené a nezbytné a měly by být zejména v mladším věku převažující.

Díky opakovanému, dlouholetému varování pedagogů a psychologů dnes maminka méně často doporučí dítěti: "… pusť si televizi nebo video" nebo podobné ale aktuálnější "… zapni si počítač". Ovšem nestačí zakazovat nebo nedoporučovat tyto pro dítě závadné formy zábavy. Dítě totiž přirozeně potřebuje "nějakou" činnost a bude od dospělých oprávněně požadovat zabavení. Zdůvodní to jednoduše tak: "….že se jinak nudí". A to rozhodně nebude lhát! Vždy je namístě trpělivě uvést dítě do činnosti, která jej bude rozvíjet, a která je vzhledem k jeho věku adekvátní. Proto bychom neměli dětem jen zakazovat, ale umožnit jim a podněcovat je v pro ně nejvhodnějším pozitivním konání vzhledem k jejich věku.

Účin výtvarného zobrazování nelze redukovat na "pouhé" zobrazování skutečnosti. Dítě vždy vyjádří svůj citový vztah k zobrazovanému tématu. Emocionální zainteresovanost je vždy otázkou hlubších psychických struktur dítěte. Kreslí-li Vaše dítě často například koně, bezpochyby tím nebude vyjadřovat "jen koně". V obrazech najdeme přání, touhy, bolesti, zklamání a kůň se tak stává symbolem v individuálním vyjádření ….. Tím nejdůležitějším co tyto činnosti poskytují je rozvoj, ale hlavně prohloubení duševních kvalit dítěte. Opakem je mělčení, ke kterému vede zabíjení času například před TV či PC. Dítě, které bylo v mladším věku vědomě podporováno ve výtvarných činnostech je v období dospívání vybaveno větší představivostí a rozvinutější intuicí a tedy i zvláštní schopností rozpoznat manipulace, skryté nejen ve zmíněných časopisech. Takové dítě má tedy zvýšenou imunitu vůči tlaku jedince ve svém okolí a současné i celé konzumní společnosti.

Dospělý a obraz dítěte

"Dětský grafický a plastický projev nemá jiný účel než ryze ´lidský´. V tom spočívá jeho přednost vůči umění….."

Dětský výtvarný projev není jen linie a barva na kusu papíru či modelína přilepená na starém plastovém tácku. Dítě k této činnosti přistupuje s radostí ale i vážností. Brzy si ověří hluboký relaxační účinek, který mu taková činnost přináší. Každé zobrazení je adekvátní věku dítěte. I čáranice v úsvitu života dítěte patří záhy k prostředkům rozvoje tvarové představivosti a rozhodně nelze říci, že nemá smysl. Není na místě se smát tomu, že "tahle čáranice" je maminka. Je problémem dospělého, že "tam" maminku nevidí nebo lépe, že si ji neumí představit. Totiž už samotný vývěr tématu "maminka" je mimořádně důležitý bez ohledu na průběh a výsledek zpracování. Někdy jde jen o představy a o to, co dítě mělo v úmyslu, pak je průběh v jeho experimentaci důležitější než námět a výsledek. Nakonec obraz, který se jak z hlediska dospělých tak i samotných tvůrců-dětí, může jevit jako zcela nepovedený je vždy výsledkem procesu, na jehož začátku stála představa. Tento výsledek-obraz dítě dále rozvíjí už jen tím, že k němu dítě přistoupí s autonomní spokojeností či nespokojeností. Disproporce mezi původním záměrem zobrazení a zobrazením samotným vede k reflexi, která vždy směřuje k autonomii dítěte. Josef Čapek ve své knize o umění přírodních národů píše: "…nezáleží na tom "co" utváří obraz ale "jak se vytváří"…" Takové tvrzení lze podpořit tím, že dítě dítěti je jedno čím a jak bude svůj záměr ztvárňovat. Říkáme, že vnímá techniku indiferentně, čímž lze odpovědět na častou otázku rodičů čím má dítě malovat či kreslit nebo modelovat.

Plně respektovat námět, průběh i výsledek dětského zobrazení je ze zmíněných důvodů nezbytné. Není vůbec na místě posuzovat dětský projev z hlediska nás, dospělých. Zkusme si připustit, že jsme ve skutečnosti jen pozorovateli, když nemůžeme být účastníky. Jediným účastníkem autonomního vyjádření je dítě samo, vyjma případů kdy kreslíme, malujeme nebo modelujeme s dítětem, což je téměř vždy velmi nevhodné. Dospělý je v drtivé většině případů nepoučen o tom co může a co nesmí a dítě si pak osvojuje neautentické prvky a jeho projev ztrácí na autenticitě. Zásadním nedostatkem jsou rady při práci dítěte či dokonce dodatečné doplňování obrazu přímo dospělým. Mezi typické neřesti patří například předkreslení tzv. základní čáry. Smutné je, že se s tímto jevem častěji setkáváme u obrazů, které děti vytvořili v mateřských školách, kde by měl být personál dostatečně fundován. Obecně se těmto zásahům říká vnesené prvky. Ty jsou kamenem úrazu nejen zdravého rozvoje dítěte, ale i znehodnocení vypovídací hodnoty obrazu při jeho reflexi a psychologické diagnostice. Vždy bychom měli mít na paměti, že vnitřní život dítěte a proces jeho utváření, je spjat s prostředím ve kterém žije. Obrazy dětí jsou proto náhledy do duševního života dítěte. Proto musíme k takové činnosti a výsledkům z ní vzešlých přistupovat s vážností a opatrností.

Ve velké většině případů se setkáme s tím, že zobrazovací schopnosti dítěte jsou o mnoho nižší než jeho představivost. Proto je velmi důležité nechat dítě doprovodit obraz slovně a zaznamenat toto povídání bez oprav třeba na druhou stranu obrazu, společně s uvedením věku dítěte ve tvaru (počet roků)/(počet měsíců). Měsíce se uvádějí proto, že 6 měsíců v životě 5-ti letého dítěte je provázeno velkými změnami v úrovni fyzické i psychické. Myšlenka, nápad je počátek dětské tvorby, vnitřní konfrontace a motivace. Pokud chce dítě kreslit Ježíška pak není na místě komentář typu: "… nakresli radši vajíčka, nebo zajíčka, když jsou ty velikonoce.." nebo ještě o mnoho horší: "….jdi si radši uklidit, za chvíli přijde návštěva!".

Rodiče nemají čas studovat kdy je pro dítě přirozené ztvárňovat to či ono. Nic nezkazí, pakliže budou doporučovat a podporovat výtvarnou práci svých dětí, ale zároveň s pokorou respektovat obrazná přání dětí bez ohledu na to co si o tom coby dospělí myslí.

Dětský obraz jako diagnostický materiál

Dětské zobrazení není nikdy jen kopií skutečnosti. Jedná se o názor dítěte na skutečné i neskutečné, jedná se o postoj ve všech jeho komponentách. Ačkoliv to tak nevypadá, vyplácí se podporovat děti právě ve výtvarném vyjadřování. Narozdíl od jiných předmětů dětského zájmu, nejde ve výtvarné činnosti primárně o intelekt a vědění. Výtvarná činnost souvisí se samou podstatou toho nejvnitřnějšího života dítěte. Kreslením, malováním i modelováním dítě poznává svět, rozvíjí představy, vyjadřuje přání, řeší vnitřní konflikty….atd.. Krom toho jsou produkty vzešlé z této činnosti významným prostředkem společné komunikace mezi rodiči a dítětem. "….není nic vážnějšího než obrázky naší Aničky", řekla mi jednou maminka sedmileté holčičky, která s úžasem našla k dítěti blíže díky společnému povídání nad dětskými obrazy. Nebyla to náhoda. Dívenka měla potíže se soužitím ve školní skupině dětí. Adekvátně k jejímu věku začala "kdesi uvnitř" řešit nesoulad ve vztazích s vrstevníky. Ten pak zobrazovala na papír ve formě krátkých dramatických momentů, ze kterých bylo na první pohled patrné, že se dítě snaží s problémy vypořádat i na vědomé úrovni. Maminka velmi dobře poznala, že je něco v nepořádku a vyzvala dceru aby jí povídala co všechno je na tom obrázku, který nakreslila.

Ne vždy je vyjádření dítěte tak čitelné, ne vždy můžeme pozorovat řešení konfliktů na vědomé úrovni. Většinou je nutné jít pro radu k odborníkovi. Pakliže má dítě větší potíže v oblasti soužití s jinými dětmi, s dospělými, rodiči, je-li dítě zneužíváno či týráno, dospěl-li jeho psychický stav k somatickému onemocnění atd… vždy je velmi dobré mít v ruce obrazy takových dětí, na kterých bude zaznamenán věk dítěte, název obrazu, tak jak jej samo dítě označilo a úplný, nejlépe doslovný verbální doprovod. Mezi důležité patří také informace o tom, zda dítě bylo k tématu obrazu motivováno okolím či zda se zcela samo rozhodlo ke ztvárnění. Odborník je pak schopen použít tento materiál například k rozkrytí některých jinak nesnadno dostupných psychických konfliktů. Při hledání skrytých poselství v dětském výtvarném projevu nejsou odborníci omezeni na pouhý interpretační analytický výklad prvků. Jedná se o komplexní posouzení širokého výtvarně-symbolického materiálu v celé své kontinualitě a dynamice, přičemž tyto dva základní předpoklady jsou podmíněny dlouhodobě sledovaným obdobím. Nestačí tedy schraňovat "pár obrázků" z první a druhé třídy ZŠ. Je nutné vést co nejúplnější archiv dětských obrazů již od prvních skvrn a čáranic a nejlépe s autentickým komentářem autora-dítěte.

Rodiče by měli vést pro každé své dítě archiv jeho obrazů, zpracovaný podle věku a doplněný o všechny zmíněné údaje. Obrazy z dětství lze pak uplatnit nejen jako milou reminiscenci, ale kdykoliv také jako vzácný zdroj rozličných informací o formování jedince v rozhodném období pro celý jeho život, v dětství.

Vybraná literatura:

Babyrádová, H.: Symbol v dětském výtvarném projevu. Brno 1999
Čapek, J.: Umění přírodních národů. Praha 1996
David, J.: Setkání tvarové a hlubinné psychologie ve výtvarné výchově. Estetická výchova 8/1988
Davido, R.: Kresba jako nástroj poznání dítěte. Praha 2001
Erikson, E.: The Concept of Ego Identity. In: Psychology of Adolescence. New York, International University Press 1975
Huyghe, R.: Řeč obrazů ve světle psychologie umění. Praha 1973
Talašová, K.: Populární časopisy pro dívky a jejich vliv na názory a jednání čtenářek. PF UK Pedagogika, 2/2001
Uždil, J. - Šašinková, E.: Výtvarná výchova v předškolním věku. Praha 1980
Uždil, J.: Čáry, klikyháky, paňáci a auta. Praha 2002