Učení má mnoho tváří

Když se učí student, hromadí do sebe způsobem, připomínajícím nalévání trychtýřem, informace, které ze sebe musí později opět vydat, aby uspěl u zkoušky. Například jména svalů nebo cizí hlásky. Tento způsob učení můžeme nazvat „trychtýřovým učením“, uvádí v časopise Spielen und Lernen Horst Speichert.

A mimino by se mělo během prvních tří měsíců naučit více než student za osm semestrů? Nikoli. Na první pohled se jedná vždy o učení, ale v mozku se odehrává pokaždé něco jiného.U dítěte se „učením“ mění „programy“ mozku, jejichž pomocí si dítě „osvojuje“ svět. Pro mimino nejsou při učení důležité jednotlivosti, jako je barva maminčiných očí. Miminko je přirozeně také vnímá, ale spíše mimochodem. Důležitější je, že se dítěti při učení vyvíjejí a mění struktury v mozku. Bez toho by další učení vůbec nebylo možné. Toto učení proto nazýváme „strukturálním učením“.

Jak dítě programuje svůj mozek

Dlouhá století lidé předpokládali, že učení spočívá v pasivním příjmu a „uchování“ informací. Novorozenec byl považován za něco na způsob nepopsaného listu, na který okolní prostředí postupně vše zapisuje, a tím se v dítěti vytváří „obraz světa“. Od dob Marie Montessori (1870 – 1952) a Jeana Piageta (1896 – 1980) víme, že je tomu jinak. Děti si osvojují okolní svět od začátku aktivně prostřednictvím své činnosti a svých zkušeností. Ještě nenarozené dítě si dává palec do úst a cvičí tak jeden z nejdůležitějších orgánů strukturálního učení – ruku.

Díky neurobiologii a počítačové tomografii můžeme nahlížet přímo do mozku. Nejdůležitější poznatek je, že mozkové buňky se již od narození začínají vzájemně propojovat. A jak se propojují, to závisí z velké části na tom, co dítě dělá. Když jsou dítěti tři měsíce, zvyšuje se látková výměna neuronů, obstarávajících zrak, sluch a hmat. Od toho okamžiku už stále roste. Mozek dvouletého dítěte spotřebuje stejně energie jako mozek dospělého, další rok už dokonce dvojnásobek. Vysoká úroveň mozkové činnosti trvá až do počátků puberty. Současně s těmito energetickými změnami zvyšuje mozek dítěte počet propojení mezi jednotlivými neurony z přibližně 2500 na 15 000 na jeden neuron. Dospělý má aktivních propojení podstatně méně, protože málo používaná propojení („synapse“) se během dalšího vývoje potlačují. I neurologicky je tedy ověřeno, že nejaktivnější období učení se nachází mezi prvním a třetím rokem života.

„Zadrátování“ mozkových buněk

Již před narozením máme naprogramovány určité vzorce chování. Dítě se již v těle matky otáčí a cucá si palec, po narození se přisává k matčině prsu, rozhlíží se a ohmatává matku rukama. Těsně po narození jsou hmat a zrak vzájemně nezávislé, nekoordinované. Mimino se je ale rychle naučí spojovat: uchopuje věci, na které se přitom dívá, a vidí věci, které následně uchopí. Jinými slovy: učí se řídit pohyby zrakem.

Tím dochází k propojení původně malých programů „uchopování“ a „zrak“ do komplexnějšího programu „uchopování řízené zrakem“, což je příklad důležitého procesu strukturálního učení.

V mozku, ale i v rukou, svalech a očích přiměje tento proces některé neurony k tomu, aby si vytvořily propojení s jinými neurony. Způsob provázání neuronů potom ovlivňuje schopnost člověka osvojit si okolní prostředí. Strukturální učení a jím ovlivněné „zadrátování“ mozkových buněk je základem inteligence. Tato propojení rozhodují o tom, zda bude člověk schopen abstraktně myslet, řešit problémy, rozvíjet tvůrčí myšlení – a také o tom, bude-li se mu dařit při trychtýřovém učení, tedy při jednoduchém přijímání informací.

Jak se učí předškolní dítě?

Ve třech letech má dítě zpravidla v mozku a celé nervové soustavě vyvinuto mnoho struktur. Umí chodit, mluvit, orientovat se a mnoho dalšího. A vše může být u jednotlivých dětí velmi různé. Mnohé se životem pohybují jako „intercity“, jiné jako „hlemýždi“, kteří se všude zastavují, rozhlížejí, větří a snaží se pochopit.

Tříleté dítě se už umí „učit“ (trychtýřově) z obrázkové knihy, často nás překvapí tím, jak si něco dokonale zapamatuje. Pro strukturální učení však potřebuje, stejně jako předtím, přímou zkušenost se skutečností. Slovo „pochopení“ nám naznačuje, že pro osvojení světa kolem nás je zásadní „chápání“ – braní do ruky. Platí to zvláště pro předškolní děti. Orgán „ruka“ má v procesu strukturálního učení výsadní postavení.

Proč se člověk učí?

Co děti nutí osvojovat si okolní svět? Rodiče často pozorují dětskou zvědavost, kterou vědci považují za potřebu dosáhnout souladu mezi vnitřními a vnějšími strukturami a nazývají ji „intrinsickou motivací“. Příkladem může být tříleté dítě, které „tvrdohlavě“ a pro ostatní nepochopitelně opakuje tentýž poměrně jednoduchý úkon. Dejme tomu, že vkládá válcovité součástky stavebnice do kruhového otvoru v ostatních dílech tak, aby je přitom nerozbořilo. Někdy překvapivě zjistíme, že tuto „operaci“ opakuje třeba čtyřicetkrát.

Přitom se nedá rušit jinými vnějšími událostmi. Pedagogové zkoušeli během těchto činností dítěte například změnit uspořádání nábytku v místnosti, požádali ostatní děti, aby kolem takto zaujatého dítěte obcházely v kruhu nebo dokonce vzali dítěti stůl, na kterém se stavebnicí pracovalo. Stává se, že dítě je natolik ponořené do práce, že tyto změny nevnímá, místo na stole pokračuje na zemi nebo na klíně. S velkým zájmem si jich všimne až poté, co dokončí své zkoumání.

Pedagogové také vypozorovali, že děti si objekty svého výzkumu hledají a volí nejraději samy. Dospělým se nedaří vnutit jim určité díly stavebnice, které by oni sami považovali za zajímavé, a bývají překvapeni tím, které díly si dítě vybere.

Pro strukturální učení, a tedy pro rozvoj inteligence během dětství, je důležité, aby dítě zkoumalo předměty ve svém okolí nezávisle na dospělých, aby zkoumalo jejich pravou podobu a vlastnosti, aby je zkoumalo takové, jaké ve skutečnosti jsou. Musí mít možnost vybrat si věci, které jsou pro ně dostatečně nové a nejsou naopak příliš nové, a potom se jimi zabývat tak dlouho, jak potřebuje k uspokojení své potřeby, touhy, která je ke zkoumání přiměla.

Je možné usuzovat, že doba, po kterou se dítě zabývá určitou prací nebo „hrou“, přesně odpovídá době, kterou mozek potřebuje k vytvoření nebo posílení těch propojení mezi neurony, kterých je pro danou činnost zapotřebí.

Podle časopisu Spielen und Lernen