Jak jsem byla překvapená realitou

Už coby dítě jsem dávala přednost plyšovým hračkám před panenkami. Zatímco moje vrstevnice venčily v kočárcích svá plastiková miminka, já se cílevědomě připravovala na vysněnou dráhu veterinářky a svým plyšovým kamarádům ovazovala končetiny fáčem a gázou a píchala jim pod hebkou srst injekce. Venku jsem se pohybovala spíše ve společnosti kluků a i vzhledem jsem mezi ně zapadala - krátké vlasy, věčně odřená kolena a špína až za ušima.

Ani během dospívání jsem nikterak netíhla k zájmu o nemluvňata; miminka se mi sice líbila, ale v porovnání s takovým koťátkem nebo třeba štěňátkem mi přišla nudná.

Vdala jsem se sice relativně brzy (sama jsem tím byla zaskočená, neboť jsem se vždycky domnívala, že nejsem ten typ na vdávání), ale místo zakládání rodiny jsme si manželem záhy pořídili kočku, a pak ještě jednu, a další … kdybychom měli větší byt, věřím tomu, že by nezůstalo u stávajících čtyř kousků. Místo po dítěti jsem toužila po štěňátku francouzského buldočka, a místo návštěv domácností s dětmi jsem vymetla kdejaký kočičí útulek.

Je mi trochu stydno se k tomu přiznat, ale byly doby, kdy jsem se domnívala, že patřím k tomu mizivému procentu žen, kterým chybí mateřský pud, a dítě ke štěstí nepotřebují.

Ale pak se to stalo. Pamatuji se na ten den. Přišlo to jak blesk z čistého nebe. Ve čtvrtek večer jsem uléhala ke spánku, skálopevně přesvědčená o tom, že budu-li mámou, pak pouze "kočičí". V pátek ráno jsem se probudila, a jako bych v hlavě zaslechla tiché tikání svých biologických hodin. V žaludku jsem cítila takový divný chvějivý pocit … no ano, bylo to tady. Přepadla mě touha po dítěti!

Jsem žena činu a trpělivost rozhodně nepatří mezi moje ctnosti. Ještě večer jsem sdělila svůj nový postoj k otázce plození manželovi (byl sice mírně překvapen, ale vzhledem k tomu, že už je u mě zvyklý na leccos, přijal tuto novinu vyrovnaně), a hned následující den jsem vysadila hormonální antikoncepci.

Stejně tak, jak jsem předtím o rozmnožování nejevila zájem, byla jsem nyní posedlá myšlenkou na vlastní voňavé, sladké a rozkošné miminko. Hormony se mi bouřily, já nakukovala do cizích kočárku (poprvé v životě) a se závistí v oku obdivovala těhotná bříška budoucích maminek.

Otěhotněla jsem až trapně snadno. Než jsem se stačila rozkoukat, byla jsem ve stavu, kterému se zcela po právu říká jiný. A bylo to krásné, nádherné, úžasné, nejlepší na celém světě.

Abych se teoreticky připravila na to, co mě čeká, rozšířila jsem svou sbírku populárně naučné literatury. Vedle publikací Šťastná kočka, Péče o kočku a Praktický rádce chovatele koček přibyly knihy Těhotenství v otázkách a odpovědích, Velká kniha o matce a dítěti a Co čekat v radostném očekávání.

Vcelku mi připadalo, že péče o kočku a o kojence se v zásadě až tak moc neliší - u obou jsou zapotřebí pevné nervy, hodně trpělivosti a speciální odpadkový koš na exkrementy.

Zodpovědně jsem tedy prostudovala všechny dostupné informace a těšila se, jak si budu užívat těch "nejkrásnějších devět měsíců v životě ženy".

Měla jsem zhruba následující představu: těhotenství mě promění v osobu klidnou, obdařenou jistou vnitřní vyrovnaností. Díky štěstí, které prožívám, bude má tvář rozjasněna nebývalou krásou, moje pleť bude hebká a pružná, vlasy husté a lesklé, oči se mi rozzáří a můj vzhled bude harmonickou směsí důstojné mateřskosti a ženské smyslnosti.

Je tedy pravda, že těhotenství mě proměnilo. Avšak v osobu neurotickou, zmítanou věčnými pochybami, zda je miminko v pořádku, děsící se těhotenských komplikací, vývojových vad, traumat při porodu a asi tisíce dalších věcí.

Nebylo dne, abych netrnula hrůzou, že se mému očekávanému dítěti něco stane. Nejprve jsem se nemohla dočkat, až budu cítit pohyby, pak když jsem je cítila, jsem měla pocit, že jich je málo, nejsou dost intenzivní … a když zase zesílely, hned jsem propadla panice, že je to známkou nějakého závažného problému. A tak podobně, v nekonečných variacích na dané téma.

Manžel téměř pojal podezření, že mě atakovali nepřátelští mimozemšťané, kteří se mi nabourali do mozku a řídí moje chování. Prostě mě nepoznával. Takhle jsem nešílela, ani když byl náš kocour na operaci zubů.

Co se týče mého luzného zjevu, tak musím uznat, že mi v těhotenství přestaly padat vlasy. Zato takové těhotenské akné, jaké se mi objevilo na mých dosud hladkých tvářích, abyste pohledali. Ani v pubertě jsem nebyla tak osypaná pupínky, jako v těhotenství. Doufala jsem, že to po prvním trimestru přejde, ale beďary nadále držely jak helvítská víra. Ohledně očí můžu napsat pouze to, že se mi rozzářily toliko při pohledu na čokoládu, a o smyslnosti něčeho, co silně připomíná funící tank, si myslím svoje.

Důstojně jsem se zcela určitě nechovala, jelikož jsem začala trpět chorobou zvanou těhotenská demence. V moudré literatuře se sice píše, že v těhotenství se může objevit lehká roztržitost, ale to, co jsem předváděla já, bylo na pováženou. Zapomínala jsem jména klientů, časy schůzek a občas jsem si po zavěšení telefonu nemohla vzpomenout, na čem jsme se to vlastně domluvili.

Do toho mě moje práce začala neuvěřitelně lézt na nervy, ba přímo obtěžovat. Všichni ti otravní lidé, kteří chtěli koupit nebo prodat dům či byt (ano, nejsem bohužel veterinářkou, ale realitní makléřkou), mě připravovali o blažené chvilky, které jsem trávila surfováním po internetu a hlazením svého rostoucího bříška (a konzumací kaloricky nebezpečně vydatných potravin).

Původně jsem měla zcela jasně rozmyšleno, že budu pracovat až do porodu (představovala jsem si, že mě do porodnice povezou přímo z prohlídky nemovitosti), že budu stále aktivní a výdělečně činná a budu naší rodině přispívat nemalými finančními prostředky až do svého slehnutí. Jenže jsem ke svému nemalému údivu neměla na práci ani myšlenky, všechna moje mozková kapacita (alespoň ta, co mi ještě fungovala) byla zainteresována pouze přemýšlením nad chystanou výbavičkou, jménem pro dítě, místem a způsobem porodu.

Začala jsem ztrácet přehled o cenách pražských nemovitostí, zato jsem se dokonale zorientovala v širokém sortimentu dětských kočárků.

V pátém měsíci jsem usoudila, že už jsem se ve svém mladém životě napracovala dost (což není úplně tak pravda, nebereme-li v potaz mou obvyklou pracovní pozici kavárenského povaleče) a že je načase přestat zatěžovat své křehké duševní zdraví komunikací s lidmi, kteří se místo o mém dítěti chtějí bavit o nějakých hloupých barácích. Říkala jsem si, že se chci stejně brzo po porodu vrátit do pracovního procesu, tak si aspoň užiji pár měsíců bezstarostných prázdnin.

Tady padla moje další mylná představa, a to, že budu celé těhotenství dbát na zdravou výživu, a pilně se věnovat kondičnímu cvičení. Mým hlavním pohybem byla procházka od špajzu k lednici a zpět. Během své "těhotenské dovolené" jsem často ještě odpoledne trávila v pyžamu, a chvíli před tím, než měl přijet manžel z práce, jsem si aspoň chvatně čistila zuby, aby se nelekl, že žije s prasetem.

Nebyla bych to ale já, abych vesele neplánovala dál. Především jsem sepsala velmi promyšlený porodní plán. Zdůraznila jsem v něm svoje přání rodit přirozeně, bez použití tišících léků, oxytocinu a nástřihu. Léky na zmírnění bolesti jsem u porodu opravdu nedostala (ne že bych je v určitém okamžiku strašně moc nechtěla), ale za oxytocin a nástřih jsem byla nakonec vděčná. Kdybych měla rodit ještě o minutu déle, tak snad vypustím s dítětem i duši.

O šoku z toho, že se mi místo sladce vrnícího uzlíčku narodila uvztekaná řvoucí bytůstka se zcela jednoznačnými názory na to, co jako miminko chce a nechce dělat, jsem už psala.

Jedno z největších překvapení jsem však coby novopečená matka prvorodička zažila, když jsem ani po šestinedělí stále ještě neslýchala k sobě promlouvat hlas mateřské intuice. Pořád jsem čekala, kdy to přijde. Kdy dostanu vnuknutí, co mám dělat, jak se mám ke svému miminku chovat. Kdy mě osvítí poznání, kudy se mají vydat mé výchovné kroky. Jelikož se nic takového nestalo (a s velkou pravděpodobností už ani nestane), byla jsem odkázána na starou osvědčenou metodu pokus-omyl, a také na úžasnou záležitost, která mi již v životě mnohokrát zachránila ne-li život, tak alespoň reputaci - a to na improvizaci.

Z mé zcela mylné a neuvěřitelně naivní představy, že budu vlídná, laskavá, chápající a hlavně zcela kompetentní matka, pochopitelně zcela sešlo. Byla jsem ráda, že více méně funguji, že jsem zatím dítě svým diletantským přístupem nijak závažně nepoškodila a že si zachovávám zbytky duševního zdraví. Místo krásné a vyrovnané maminky jsem v zrcadle vídala tlustou prsatou paní s poněkud vyděšeným výrazem v našedlém obličeji a tikem u oka.

Domnívala jsem se, že po porodu dojde k hormonálnímu převratu v mém těle, který jednak způsobí opětovné vyhlazení pleti, a pak mi taky vrátí moji bývalou osobnost. K hormonálnímu převratu sice došlo, ale ten způsobil, že mi vypadaly vlasy a akné se přesunulo z čela převážně do dolní poloviny obličeje. Bohužel rovněž nepatřím mezi ty šťastné ženy, které kojením ztrácejí těhotenské špíčky, ba naopak, připadám si čím dál tím širší.

Ještě horší je, že stále pláču u kdejaké sentimentální slátaniny jihoamerického původu, nemůžu vidět obrázek miminka bez toho, abych se nedojala a nezjihla, a televizní noviny už si raději ani nepouštím, protože u nich vyvádím jak malé dítě. A to prosím já, o které se říkalo, že je "pěkně ostrá holka".

Do práce se v nejbližších letech nechystám. Moje původní teorie, jak se budu těšit na to, až po několika měsících uvěznění mezi čtyřmi stěnami ještě ráda opustím alespoň na pár hodin svého potomka, a dychtivě zabavím svůj odumírající mozek smysluplnou (a hlavně výdělečnou) činností, se rozplynula jako pára nad hrncem. Miluji být doma s dítětem. Stýská se mi po něm, nevidím-li je více jak hodinu (déle s ním stejně nikdo venku na procházce nevydrží). Nic na světě mi v tuto chvíli nepřipadá smysluplnější, než trávit co nejvíce času se svou dcerou. A pořídit jí brášku. A dorovnat počet dětí s kočkami … no, to mě trochu zastřely mysl laktační hormony, to nemyslím (aspoň v to doufám) vážně.

Když nad tím tak uvažuji, mateřství je plné překvapení. Ať už si člověk dopředu naplánuje cokoliv, stejně je všechno jinak. A z toho vlastně vyplývá to největší překvapení, které v nové roli matky zažívám: mít dítě je mnohem krásnější, zajímavější a hlavně neskonale dobrodružnější, než bych si kdy bývala pomyslela. Je to ta nejpodivuhodnější cesta, po jaké jsem kdy šla.