Přirozený porod 1: Příprava na cestu

Naše první dvě děti, obě dcery, se narodily v nemocnici města ve kterém žijeme.Oba porody byly medicínsky vedené, u obou došlo k umělému vyvolání kontrakcí. Při druhém porodu jsem už jako otec mohl být přítomný. Zatímco po prvním porodu si moje žena Laďka stěžovala na chladné a nepříjemné jednání personálu, u druhého porodu už se z tohoto hlediska cítila lépe. Celkově však pro ni oba porody byly směsí bolesti, strachu, nepříjemného přizpůsobování se okolnostem porodnice, to vše ale na závěr vyváženého narozením zdravého dítěte. Dítě rodil porodník, Laďka musela bezpodmínečně postupovat podle pokynů personálu. Já sám jsem se u druhého porodu cítil jako návštěva, se kterou se slušně a korektně jedná a která je strpěna, pokud dodržuje pravidla slušného chování, do ničeho se neplete, nezavazí a na požádání odejde. Na noc po porodu bylo dítě odneseno od matky.

Naše třetí dítě (počaté po dost dlouhé pauze 12 let) jsme se rozhodli porodit pokud možno přirozeným způsobem, a po porodu v co nejkratší době odjet domů (ambulantní porod). Chtěl jsem být u porodu, moje žena mne tam chtěla také a navíc ještě nějakou kamarádku. Rodit jsme chtěli v takové porodnici, kde budou těmto našim přáním nakloněni. O našem porodu a přesahujících souvislostech je tento článek.

Nerozhodli jsme se k tomu zbrkle, spíš jsme to dlouho zvažovali. Naše motivace byly zhruba tyto: Jednak to byly Laďčiny pocity z předchozích porodů. Přestože nečekala, že porod bude něco příjemného (spíš úplně naopak), měla silný dojem, že mnohé z toho, co musela vytrpět bylo úplně zbytečné a vycházelo ze způsobu vedení porodu a z prostředí, v kterém se porod a následný několikadenní pobyt v šestinedělí odehrával. Nebude přehnané, když řeknu rovnou, že z necitlivosti a nátlaku personálu měla strach, a nešlo jí jen o její pocity, ale i o naše dítě. Dále nás pozitivně inspirovaly zkušenosti naší přítelkyně, která je matkou čtyř dětí - jedno z nich porodila doma - a sama vykonává povolání duly (čili průvodkyně těhotné a rodící ženy).(1) Asistovala u vícero porodů, je školená a inspirovaná ponejvíce německým porodním asistentským prostředím. Další spíš negativní motivací byly mnohé aktuální historie z porodů našich známých a příbuzných. Vyplývalo z nich, že ani po dvanácti letech se toho v porodnickém prostředí v našem rodném městě až tak moc nezměnilo.

Přijde mi důležité podotknou, že i když mám k tomuto článku odkazy na různé na webu publikované texty podporující přirozený způsob porodu, vyhledal jsem je až dodatečně. Dodatečné jsou samozřejmě i moje komentáře. Naše motivace k rozhodnutí snažit se o přirozený porod však pocházela z té klasické mezilidské komunikace z očí do očí s přáteli a příbuznými.

příprava

Příprava k porodu pro nás prakticky začala chystáním věcí do porodnice a napsáním porodního plánu, jinak jsme si o tom všem povídali už dlouho předtím. Osnovu porodního plánu nám dala dula. Obsahuje všechno, co si moje žena přála a nepřála. Kromě toho nám dula nabídla několik informačních setkání, první se týkalo přirozeného porodu, na druhém jsme zkonzultovali náš porodní plán a na třetím si s ní manželka popovídala o péči o novorozené dítě. Ta setkání u duly v bytě byla taková rodinná - zve si budoucí maminky max. po dvou po třech, samozřejmě i s otci, pokud chtějí. Já chtěl, a nelitoval jsem. Na videu nám taky pustila sestřih přirozeného, domácího porodu, docela pohodového, natočeno v Holandsku. Musím říct, že jsem se u toho docela zapotil :-p a to bylo jen video. Je to ovšem dáno taky tím, že se mnohahodinová událost sestříhá na čtvrt hodiny.

Na těchto setkáních v nás taky vzklíčila myšlenka mít u porodu nějakou Laďčinu přítelkyni. I když naše předporodní dula je sama v devátém měsíci těhotenství (čeká páté dítě), sama nám nabídla, že nás bude doprovázet i u porodu, pokud toho bude v tu dobu mocna. To nás docela dostalo. Nakonec jsme se dohodli, že si ještě domluvíme náhradnici z řad Laďčiných přítelkyň - což se Laďce povedlo. Zhruba jedenáct dní před vypočteným termínem jsme se po telefonické domluvě jeli podívat do vybrané porodnice. Je součástí nemocnice v malém městě, necelých padesát kilometrů daleko. Přijali nás vlídně, sestra nás provedla porodnicí a sepsala naše papíry včetně podrobného dotazníku. Vyžádala si porodní plán (jako samozřejmost) a okomentovala ho ve smyslu "nevidím v tom žádný problém, tak to běžně děláme, na podrobnostech se domluvíme". Plán zůstal založený v dokumentaci. Nebylo však už možné pro pozdní hodinu mluvit s lékaři oddělení šestinedělí.

Pro naši ideu ambulantního porodu bylo dále důležité domluvit si péči dětské lékařky a porodních asistentek v prvních dnech doma Naštěstí naše obvodní pediatrička souhlasila i s tím, že k nám přijde až domů, a to kdykoliv, což od ní nebyla zrovna malá služba.

Náš konkrétní porodní plán bude připojen na konci článku. Přirozený porod je jeho příznivci chápán jako fyziologická, přirozeně probíhající záležitost, ne jako nemoc kterou je potřeba léčit. Prostředí pro přirozený porod a péči v šestinedělí, jak to chápu, by mělo především respektovat primární potřeby rodící ženy a šestinedělky. Při porodu v porodnici tedy odbourání toho, co se v naší době, v naší kulturní skupině vžilo jako "normální a potřebné", ale co ve skutečnosti do normálního fyziologického průběhu zasahuje, aniž by tyto zásahy byly zdůvodněny konkrétní skutečně patologickou komplikací této konkrétní ženy nebo dítěte. Protože tady stále používám slovo přirozený, a přitom je dost těžké definovat přesně, co je přirozené, můžete se pokusit, pokud jste žena, posoudit svoje souznění s tímto seznamem primárních potřeb:

Bohužel, pokud jste muž, takové pocitové posouzení přirozenosti těchto potřeb pro vás možná možné nebude :-). Budete se muset spolehnout na svůj rozum nebo ženám prostě věřit.

Potřeba intimity - snad u všech savců. Každá taková bytost je v této situaci nastavena k tomu, aby se uchýlila do intimního prostředí. U lidí k tomu patří i málo světla, ticho, a navíc ochrana osobní intimity svého těla. S tím taky úzce souvisí pořeba bezpečí: pokud má být někdo u toho, tak lidé, které znám, kterým důvěřuji, a také kteří mi můžou být oporou v této konkrétní situaci. Naopak ne lidé, které neznám, stydím se před nimi, nemám k nim pozitivní vztah.

Celé prostředí porodu je tak důležité z tohoto souhrného důvodu: v této situaci je žena tak citlivá a labilní, že i drobná záležitost evokující nepřijetí a nebezpečí může skončit komplikacemi (běžně zástavou stahů), což u medicínsky vedeného porodu znamená invazivní zásah, což opět vyprovokuje další reakci ženy. Bylo by zajímavé srovnat pocity ženy rodící v naprosto provizorním prostředí s osobou, které důvěřuje s pocity ženy rodící v perfektním medicínském zajištění, ale bez jediné známé bytosti a bez možnosti něco ovlivnit.

Velmi důležité je neurychlování, což je přirozená potřeba těla. I když má rodící žena rozhodně touhu mít už to všechno za sebou, každá přirozená záležitost našeho těla má svoje tempo. Navíc jsou tu velké individuální rozdíly. Protože fáze porodu jsou vázány hormonálně a psychicky jedna na druhou, každý urychlující zásah potenciálně přináší komplikace. Urychlování je tedy v podstatě nesmyslné, smysl má jen zásah v případě, že se přirozený proces z patologické příčiny zastavil. V mnoha porodnicích je stále běžné nutit ženu tlačit v první fázi porodu, kdy stahy teprve otvírají porodní cesty. Je to neúčinné, pro ženu vyčerpávající, zastavuje to celý přirozený proces a opět to v závěru porodu evokuje nutnost medicínských zásahů. Naopak, důležitá je znalost fází porodu nezkreslaných zásahy, takže rodička nebo pomáhající osoba ví, co je v pořádku, co bude následovat samo od sebe a kdy je už potřeba zasáhnout.

Pro ženu je také důležitá možnost se citově projevit. Pocity, slzy, výkřiky, doteky jsou v celkové bilanci rovnováhy rodící ženy stejně důležité jako věci materiální povahy.

Po porodu matka potřebuje bezpečný a klidný prostor pro sžívání se s dítětem - a obráceně. To, co připadá bezpečné mužům nebo institucím (v přeneseném smyslu slova) nemusí ještě pociťovat jako bezpečné žena s novorozenětem. Následné komplikace při absenci pocitu bezpečí nám ovšem opět v našem kulturním okruhu můžou připadat normální. Na chladné a neosobní vztahy už jsme si zvykli. Například narušit koordinaci sacího reflexu dítěte s odloučením placenty a tvorbou mateřského mléka je záležitost několika minut necitlivého přístupu. Následky potom mohou být dlouhodobé. Dříve běžné odnášení dětí od matek na noc se už snad nikde v ČR nepraktikuje.

na cestu

Dopoledne dva dny poté Laďce odtekla plodová voda. Nemáme auto, odvoz jsme si jistili opět dvakrát, nakonec nás do porodnice vezl katolický kněz z blízké klášterní komunity. Kdyby nebylo nutné jet tak daleko, Laďka by si větší část první doby porodní prožila raději doma, s takovou časovou rezervou ale byla klidnější. Dětem jsme doma nechali lístek s tím, že jim později zavoláme. Cesta byla bez problémů, v jejím průběhu bylo ještě možné naorganizovat příjezd duly, což pro změnu zajistil můj táta, který musel jet z větší dálky. I tak jsme dojeli až po poledni.

V porodnici byli poněkud překvapeni, že nás vidí tak brzo. V pohodě jsme si absolvovali potřebná vyšetření a papírování, porodní sestra s námi mluvila vlídně a klidně. Na společném lůžkovém pokoji změřili srdeční ozvy plodu. Porodní pokoj byl však jen pro nás (sál bych tomu neříkal). Laďka si rozložila své věci, v klidu se svalila na matraci v rohu a odpočívala. Já si pro změnu sedl na kraj matrace a prodýchával to. Přišel se nám představit sloužící porodník a také sloužící dětský lékař. Dětský lékař, který po porodu přebírá péči o dítě (a nepřísluší k porodnickému oddělení), s námi chtěl probrat jeden z bodů našeho porodního plánu - šlo o bod "přeji si odejít do 4 - 6 hodin po porodu, případně později podle okolností" který se mu nelíbil. Před trváním na tomto požadavku nás tento starší lékař důrazně varoval a vyjmenoval rizika takového počínání. Nicméně jsme se ujistili, že nám v tom nebude bráněno, pokud bude matka a dítě v pořádku a podepíšeme negativní revers. Prorokoval nám, že porod proběhne večer nebo v noci. Teď už zbývalo jen čekat. Dula si vymínila, že vzhledem k svému "jinému" stavu přijede až po otevření rodidel na čtyři cm, aby se příliš nevyčerpávala.

Nepsal bych výslovně o vlídném a klidném jednání personálu, kdyby to bylo v ČR běžné. S námi sdílené zkušenosti mnohých žen svědčí o tom, že z nějakého důvodu je v některých našich porodnicích u některých jejich zaměstnanců zvykem chovat se k rodičkám neuvěřitelně hrubě a necitlivě. Snad je to primitivní snaha preventivně uzemnit iracionálně se chovající ženské pacoše v jiném stavu, aby s nimi byla jednodušší práce. Těhotné ženy v cizím prostředí jsou na hrubé chování extremně citlivé. Takový atak může být prvním impulsem spouštějícím řetězovou reakci porodních komplikací u institucionalizovaných porodů.

Protože výše vyjmenované primární potřeby a způsoby jejich naplnění se odvíjí od pociťování ženy, mohou v konkrétní situaci nabýt různých podob. Jednak je tu různá míra uvědomování si svých potřeb - ta může být hodně potlačená, a následky mohou být stejně nereflektované jako příčiny, tím ale nikoliv méně skutečné. Jedna žena se může při porodu cítit bezpečně jen v neformálním prostředí, nejlépe doma a se svou rodinou, pokud možno s důkladným odstupem od institucionalizované lékařské péče. Jiná se může v takové situaci cítit bezpečně jen pokud je v dobře vybaveném nemocničním zařízení a pod nepřetřžitým dohledem lékařského personálu. Všechno závisí na osobním vývoji, na tom co si která prožila a čemu věří. A navíc:

"A tak je porod pro mnoho žen vůbec první situací, kdy musí na něco čekat, a to navíc aniž by přesně věděly, jak dlouho to bude trvat a zda budou schopné snést tu bolest". Elisabeth Geiselová

Tady bych chtěl zdůraznit, jakou oporou může být přirozená síť vztahů, a do jaké hloubky a šířky může jít. Už rozhodnutí mít další dítě nebylo konkrétně pro nás zrovna jednoduché. Díky laskavé pomoci množství přátel a příbuzných jsme se v tomto rozhodnutí cítili bezpečněji. Dovedu si však představit rodiny nebo ženy, které jsou na to v podstatě samy. Nicméně, většina z nás nějaké smysluplné vztahy má.

Co už u nás není tak běžné, to je prosba jedné ženy k druhé ohledně doprovázení u porodu. Nevím, jestli muž vůbec může dobře pochopit všechnu tu blízkost, odpovědnost a svázanost, která je tímto vyprošována a poskytována. Zažili jsme to vlastně dvakrát, a Laďčině kamarádce, která "jenom" souhlasila s postavením náhradníka duly jsme stejně vděčni jako lidem, kteří nám fyzicky pomohli. Možná že je to jedna z těch nejzávažnějších věcí, o které může žena ženu požádat. Musím říct, že je mnohem lehčí mít a rozšiřovat rodinu, pokud jsme provázáni s tolika láskyplně jednajícími lidmi.