Lze rodit v porodnici přirozeně a bez obav?

Již dlouhá léta sleduji všemožné diskuse a debaty o rození a porodech. Hlavním pozitivem rození v porodnici je podle jeho zastánců přítomnost lékařského dohledu, tj. pokud nastanou komplikace pro matku či pro dítě, je možný rychlý zásah. Příznivci domácích porodů zas vyzdvihují domácí prostředí a klid umocňující psychickou pohodu rodičky.

Jako zastánkyně porodů v nemocnici bych ve svém článku chtěla shrnout dva základní předpoklady pro to, aby na takovýto porod měly zúčastněné strany dobré vzpomínky.

Za prvé, všechno je o lidech. Je nutno dbát na správný výběr porodnice, seznámit se s prostředím a personálem, vzhledem k tomu, že rodička je v první a na počátku druhé doby porodní v kontaktu především se zdravotními sestrami, jejich role je poměrně dost zásadní a rozhodně bych doporučovala si je předem "očíhnout". Je sice hezké, když má porodnice luxusní a moderní vybavení, ale lidský přístup materiálním zázemím nahradit nelze. Sama mám s pomocí porodních asistentek a jejich podporou zkušenosti kladné, jediná negativní vzpomínka se váže k dětské sestře, která v mé nepřítomnosti dala mému dítěti dudlík, ač jsem ji předem upozorňovala, že jsem toho razantní odpůrkyně.

Co se týče přístupu lékařů, četla jsem některé děsivé historky o tom, jak se rodička nemohla svobodně rozhodnout, jak trpěla "direktivními pokyny" a nařizováním ze strany lékaře. Je třeba, aby si ženy, které si stěžují na přístup porodnického personálu uvědomily, zda se nebály být asertivní, zda ke svému porodu přistupovaly aktivně, zda byly schopny s lékaři a sestrami zasvěceně komunikovat. Mám totiž pocit, že v českých lidech je zakořeněna téměř posvátná bázeň z lékařů, kdy lékař je brán téměř jako Bůh, který ví všechno nejlíp. Přitom stejně jako my učitelé, i lékaři jsou tu proto, aby pomáhali a sloužili lidstvu (pokud si to někteří nemyslí, asi by stálo za to je na to opakovaně upozorňovat) a až na některé arogantní jedince se s nimi dá vyjít bez problémů a nechat si vysvětlit vše potřebné.

Za druhé, informovanost především! Je nezbytně nutné, aby žena byla dostatečně znalá a udělala si představu o tom, jak a kde chce, aby její porod probíhal. Existuje celá řada center, kde se lze o porodu předem informovat, absolvovat přednášky, poradit se se zkušenými maminkami. Já sama jsem kromě čtení článků a informačních brožur pravidelně navštěvovala mateřské centrum, kde mně i manželovi před narozením dcery poskytli řadu cenných informací. Navíc jsem zde získala kontakt na vynikající laktační poradkyni, i díky ní jsem pak každé ze svých dětí kojila plné tři roky! Ideální je, pokud mateřské centrum, porodnice a laktační poradna spolu úzce spolupracují. Jména kvalitních a lidsky příjemných lékařů a sester se pak nesou z úst do úst, osobní doporučení specialistů znalých svého oboru má cenu zlata.

Naprosto souhlasím s tvrzením, že porod není nemoc. Divím se, když slyším, že jsou i rodičky, které se dobrovolně rozhodnou pro porod s epidurální anestézií a vstávají mi vlasy na hlavě, když čtu o takových (zejména případy ze zahraničí), které si předem naordinují císařský řez (samozřejmě toto se netýká případů, kdy jsou k němu zdravotní důvody) nebo porod nezralého plodu (z estetických důvodů, proto, aby žena nenabrala závěrečné těhotenské kilogramy...). Nicméně rizika porodu doma, zejména pokud je rodička odříznuta od možnosti poskytnutí první pomoc jí či dítěti, jsou podle mě značná. Možná někdo namítne, že dřív se takto přece rodilo běžně, přirozeně a spontánně. Jenže statistiky novorozenecké úmrtnosti a úmrtnosti rodiček v oněch dobách jsou více než vypovídající.

Dovolila bych si uvést jeden výrok lékaře na závěr: "Úroveň, na níž jsou naši pacienti ochotni a připraveni s námi hovořit, závisí na úrovni naší vlastní dostupnosti." Tudíž mým přáním je, aby lékaři tu byli pro nás a abychom se my ženy v žádném případě neostýchaly jasně vyjádřit svá přání, zeptat se a poradit, když potřebujeme.