Perly aneb co jste možná o dětech ještě neslyšeli

Exkurze do tajemného světa našich dětí začneme v porodnici (na vysvětlenou bych asi měla uvést, že jsem měla původně vybranou úplně jinou, avšak řízením osudu jsem se dostala na Vinohrady:

1. Když můj synek začal vystrkovat hlavičku ze svého dosavadního domečku, optala jsem se paní doktorky, zda by nemohla pro tuto vzácnou chvíli vypnout oslnivé bodové světlo svítící na můj klín. Paní doktorka mně slušně odpověděla, že nemohla, protože potřebuje vidět. Až potud nic mimořádného. Jenže vzápětí dodala, nepochybuji, že s dobrým úmyslem: “Maminko nebojte se, miminku to vůbec nevadí, ono vnímá jen SVĚTLO a tmu“.

2. Přesuneme pásek v kameře o trochu dále. Právě ležím s nohama ještě ve třmenech, moje naprosto ZDRAVÉ miminko mám umyté, zvážené a změřené na hrudníku a protože se dětská sestra tváří dychtivě, honem povídám „Ráda bych si tady syna ty dvě hodiny nechala“ (podotýkám, že porodnice se na svých internetových stránkách vyjadřovala v tom smyslu, že v případě, že rodiče chtějí, mohou si dítě na porodním sále ponechat). Dodnes mi není jasné proč já, která se celé těhotenství těšila na to, až budu držet miminko v náručí od prvních minutek a už ho nepustím, jsem podlehla těmto argumentům dětské sestry: „My máme zkušenosti takové, že dětem je po porodu špatně, přisávat se nechtějí a je jim nejlépe ve vyhřívané postýlce.“(samozřejmě o patro výše na dětském oddělení)

3. Odpočívám ještě na porodním sále a mám divnou předtuchu, že tohle nedopadne dobře. S obavami se ptám sálové sestry, komu mám říci, že chci rooming-in. Rozpačitě mi odpoví, že tedy přesně to neví, ale má dojem, že tyto pokoje jsou obsazené a zřejmě budu uložena na 6-lůžkový pokoj bez miminek. A dodává: „To víte, miminko na pokoji byste chtěli všechny“. Tenkrát jsem úžasem oněměla. Dnes mě napadá přísloví „Kdo dřív přijde, ten dřív mele“.

Opustíme již porodnici a vydáme se za ukázkovou stravou našich drobečků:

1. Ve čtyřech měsících jsem jela ukázat synka kolegyním. Jsa všechny kolem čtyřicítky s již dospělými dětmi, doslova se na miminko třásly. Když jsem oznámila, že „jen“ kojím, byly mi doporučeny další příkrmy. Jeden se mi vryl do paměti: „To já jsem už od čtyřech měsíců dávala Mílovi rajskou a nestačila jsem půlit kolínka, jak byl hladovej.“ Představa, že synovi dávám do pusy kolínka, byť půlená, mi tenkrát přišla … nejspíše směšná. Prostě jsem si řekla, že si to už kolegyně nepamatuje neboť je to dávno a rozhodně jsem se nepouštěla do debaty o předčasném podávání lepku.

2. O rok později se mě jedna známá zeptala, zda už dávám malému páreček. Na moji odpověď, že rozhodně ne, mi odpověděla: „To já jsem Tomíkovi dávala od třech měsíců to, co jsme jedli my.“ Poněvadž jedli zrovna párky, představila jsem si tříměsíční miminko, jak si dává do nosu párky s hořčicí a bylo mi poněkud mdlo. Protože děti této mojí známé byly ještě chodící do školky, napadlo mě, že není možné, aby si to už nepamatovala...

Na závěr jednu malou příhodu:

Když bylo synovi asi 5 měsíců, potřebovala jsem kočárek vynést do schodů. Nachomýtli se k tomu dva pánové. Jeden vzal kočárek u korbičky a druhý se nabídl, že vezme držadlo. Pustila jsem tedy držadla avšak pán u korbičky nějak nepochopil naše úmysly a kočárek zvedl dříve než ho druhý pán stačil chytit. Kočárek šel tzv. do kolen. Miminko se naštěstí jen tak pomalu vykutálelo obalené v zimním oblečení. Nic se mu nestalo. S kolegyní jsme tuto příhodu probírali a tu jsem se dozvěděla další pro mě neuvěřitelnou věc. Vyprávěla: „To moje Kačenka jednou v šesti měsících spadla na záda a hlavu. Zrovna seděla na nočníku a jiné dítě do ní strčilo.“ To vážně existují děti, které jsou schopny sedět v šesti měsících na nočníku? A má to nějaký význam?

Do porodnice Královské Vinohrady mě už nikdo nedostane, můj syn neochutnal páreček do svých osmnácti měsíců a nemám v úmyslu ho s ním seznamovat. Do šesti měsíců byl plně kojený a pak jsme opatrně podávaly příkrmy. Nočník nemáme dosud ani koupený.

Jsem „mimo mísu“ nebo mám být klidná?