Děvčátko je krásná věc

Děvčátko je krásná věc. Narodí se vám holčička jako princeznička, no, fantazie, co víc chtít?! Babičky i dědečkové (ti především) jsou u vytržení, vy jste u vytržení, všichni jsou u vytržení – jak ta je krásná, oh. Splnilo se vám přání a všechno je zatraceně sympaticky růžové.

Bing ho, o dva roky později a druhý potomek je, dámy a pánové, chvilka napětí - další holčička. Ovšem motorky, fotbal, divoká voda a podobné chlapskosti mě nijak zvlášť netankují, nepovažuji syna za bezpodmínečnost či nutnost = spokojenost na druhou. I ty babičky a dědečci se stále rozplývají, navíc upotřebíme růžové věcičky po první dcerce, což je velmi praktické.

A není toho dost, jsme blázni nezodpovědní a ku svému překvapení se vrháme vědomě do takové neuváženosti jakou je třetí dítě, zatímco celosvětová ekonomická krize praští, až kosti peněženek praskají. Ovšem… Něco se změnilo v intonaci dotazů důchodkyň i vrstevníků na pohlaví potomka. Rodina má samozřejmě radost a víc neřeší, babičky i dědečci se těší s malým podotekem, že nebude legrace to uživit, ale atmosféra očekávané odpovědi tam venku je malinko limitovanější. Známí i nezmámí s úsměvem i úšklebkem, nadšením, očekáváním, nedůvěrou, dle nátury, pokukují po rostoucím bříšku mé statečné drahé, riskující sebevražedně harakiri třetího císařského řezu a odhadují, bude-li to už kluk jako buk nebo zase „čurina“, jak říká jedna místní paní.

„Konečně chlapeček?“ – to je ta magická věta, kterou uslyšíme po následující týdny a měsíce tak často, až nás bude brnět hlava a úsměv se pomalu změní přes zdvořilostní variantu až v mírné rozladění.. Chápu, je to logické a koho by to nenapadlo, ta otázka padnout musí, ne, nechápu věci zbytečně dramaticky, ale po tisící odpovídat na totéž zaklínadlo není nijak extrémně zábavné. Nejsem mrzout (ačkoliv…), nechápající zvyklosti, ale ocamcať pocamcať… Je snad ženská méně než chlap? Vypadá to tak. Ta žena, z níž jsme všichni vzešli a bez níž bychom beztak byli prdlajs a nemohli provádět u piva všechny ty chlapácké řeči, dokazujíc si macatou iluzi, že my taháme za nitky?!

Vyvěrá snad z toho celospolečenské macho přesvědčení o hodnotě pohlaví potomka? Jedna cácorka - dobré, druhá - proč ne, ale třetí – to už je čirá neschopnost zplodit syna a protože syn je syn, je to značný handicap a kdo ví, není-li třeba přiložit pod hranici a upálit mě nebo mi alespoň pořídit nějakou příručku pro poloúspěšné inseminátory. Alespoň soudě dle soucitných komentářů sousedů a hlavně sousedek, zastavujících kočárek na každých deseti metrech, hlavu zabořenou do kukaně a verdikt: chlapeček?

Ne, není to mužskej – je to (zase) holčička. Následné tři sekundy patří rozmýšlení reakce a hups, máme to tady, tamtadadá: „hm, no, to je škoda, co se dá dělat, dyť není všem dnům konec, že!“. (Mezi námi, až takový dobrodruh nejsem a na čtvrté si tak jako tak nechám zajít chuť, tři holčinky stačí, další rozmnožování nechám na vás druhých!) Ano, nijak zle to nemyslí, ale nemohu se zbavit dojmu, že žena je hezká věc, uvaří, postará se, obšťastní, zareprezentuje, fajn, ale chlap je chlap a syn měl a má i v 3.tisíciletí vyšší kredit. Jednou čapne některou za vlasy, odtáhne do jeskyně a sakra, kdo je tady pánem?! Holky jsou taky lidi, ale kopačák je víc než třetí panenka. Není to žádné drámo, ale nutí mě to k přemýšlení (vow!).

Nekonečné recyklování odpovědi, kterak nejsme zklamaní a dokonce jsme ani nešli do třetího kvůli (konečně) synovi (není možná!), unavuje. Manželka už je vyloženě alergická. I já se přistihávám, že, byť s úsměvem, malinko podrážděně ospravedlňuji a vysvětluji, maje dojem, že je to jaksi zapotřebí – kát se, protože něco není zjevně jak má být, jsem vinen, sic! Na vesnici je to ještě intenzivnější, páč je třeba zasadit strom a postavit barák, ne? Ano, jediné, co my trošku vadí, je zjevný umíráček našeho ne úplně tradičního příjmení - bratr má též dceru a strýc dvě, ale čert to vem, holka nebo kluk, hlavně ať jsme zdraví.

Dcery Alžběta, Julie i Matilda jsou stejné a přeci každá lautr jiná, když nám zrovna nedělají radost, pijí nám krev, takže vše je jak má být. Mám tři dcery a kdo má víc, sakra!