Proč se bobři nerozvádějí?

Mezi savci je přinejmenším 98 % druhů polygamních. Mezi zbývajícími najdeme většinu tzv. sériových monogamistů. To znamená, že sice žijí v páru s jedním partnerem, ale nedrží se jej po celý život. Partnery mění a tomu stávajícímu čas od času „zahnou“. Podvádějí jej a zkoušejí se pářit s příslušníky jiných párů. U ptáků jsou sériově monogamní druhy pravidlem a druhy žijící v polygamii naopak výjimkou. Monogamní druhy mají k vytváření trvalých párů řadu dobrých důvodů. Pevný svazek mezi samcem a samicí napomůže přežití mláďatům, která jsou choulostivá a vyžadují náročnou, soustavnou péči. Tento motiv k monogamii se prosazuje u mnoha krmivých druhů ptáků, jejichž mláďata jsou životně závislá na rodičovské péči.

Věrnost kvůli majetku

Jen málokdo by asi hledal monogamní savce mezi hlodavci, jejichž schopnost plodit potomky je příslovečná. Ale opak je pravdou. Z hlodavců vynikají pevností svazků bobři. Důvodem není v tomto případě ani tak péče o potomky, jako společně nahromaděný „majetek“. Bobři jsou závislí na existenci systému hrází, za kterými se hromadí voda. Rozsáhlá vodní plocha vzniklé nádrže usnadňuje zvířatům získávání potravy a skýtá jim ochranu před nepřáteli. Rekordní hráze jsou výsledkem usilovné práce několika bobřích generací a ty skutečně kapitální se délkou blíží jednomu kilometru. Masa hráze z dřeva, bláta a kamení se tyčí až do výšky čtyř metrů a u základny může dosahovat šířky přes sedm metrů. K tomu staví bobři ještě systém „vedlejších“ hrází výše po proudu nebo na přítocích. Velkou námahu je stojí i vybudování bobřího „hradu“ - mohutné stavby z větví, bláta a kamení, v jehož nitru se ukrývá dvoukomorové hnízdo. Společně nahromaděný majetek v podobě hrází a hradů spojuje samce a samici velmi pevným poutem. Nemohou si dovolit střídání partnerů, protože jednou zbudovaný systém vyžaduje neustálou údržbu a opravy. Samec a samice se jeden bez druhého ani na chvíli neobejdou.

Věrnost kvůli potomkům

K monogamním druhům hlodavců patří někteří křečci, konkrétně americký křeček kalifornský a madagaskarský křeček velký. Křeček velký (Hypogeomys antimena) žije jen v jedné části ostrova Madagaskar a dorůstá velikosti králíka. Jakmile se samice se samcem jednou spáří, vznikne mezi nimi pouto, které jim vydrží na zbytek života. Pokud však jeden z partnerů uhyne, druhý většinou dlouho nesmutní. Ovdovělí samci obvykle hledají novou družku aktivně. Ovdovělé samice většinou trpně čekají v hnízdě na nového nápadníka. Křečci velcí mají jen jedno mládě a samice je s to zabřeznout dvakrát do roka. Oba rodiče se o potomka pečlivě starají. Synové zůstávají s rodiči rok, dcery tráví s matkou a otcem dokonce první dva roky života. Při útoku přirozených nepřátel jsou otcové ochotni nastavit za potomka krk.

Křeček kalifornský (Peromyscus californicus) je sice menší než jeho madagaskarský příbuzný, ale životním stylem jsou si oba hlodavci velmi podobní. Samice vrhne nejvýše dvě mláďata, která jsou na ní závislá po dlouhé týdny. Významnou měrou přispívá k péči o potomky i otec. Oba křečci dokumentují pravidlo, podle kterého je monogamie výhodná tam, kde potomci vyžadují velkou péči.

Analogie mezi zvířecími společenstvy a lidskou společností zhusta kulhají. Otázky věrnosti a nevěry nejsou výjimkou. Už proto, že u zvířat považujeme za porušení monogamie jednoznačně jen páření s cizím partnerem a početí potomků. Lidé vnímají jako nevěru podstatně širší rejstřík chování. Není však pochyb o tom, že výchova dětí není žádná legrace a „lidská mláďata“ jsou na rodičích existenčně závislá velmi dlouhou dobu. V tomto ohledu se jeví lidská monogamie jako celkem rozumné uspořádání.

Alchymie věrnosti

Jedním z nejlépe prozkoumaných monogamních savců je americký hraboš prérijní (Microtus ochrogaster). U hrabošů prérijních je pravidlem jak „láska na první pohled“, tak i „láska až za hrob“. Když se pohlavně nezkušená samice poprvé potká s cizím pohlavně nezkušeným samcem, „přeskočí mezi nimi jiskra“. Prudce se jim aktivují některé nervové obvody v mozku. U samic stojí v pozadí této reakce hormon oxytocin. U samců vstupuje do hry hormon vasopresin. U samice vyvolá střet se samcem nástup říje a následně se oba hraboši páří. Páření trvá plných čtyřiadvacet hodin a na jeho konci jsou mozky obou hrabošů ve stavu, který odpovídá návykové závislosti.

U samice je přílivem dopaminu aktivováno centrum označované jako nucleus accumbens, kde vznikají příjemné pocity z uspokojení základních životních potřeb, jako je sex, příjem potravy nebo uhašení žízně. Nucleus accumbens hrabošů prérijních je vybaven molekulami, které jsou s to zachytit záplavu oxytocinu, jež se při páření rozlévá mozkem. Díky tomu si samice hraboše spojí příjemné prožitky ze sexu s konkrétním partnerem. Blízce příbuzné druhy hrabošů nemají nucleus accumbens vybavený na příjem signálu v podobě molekul oxytocinu. I jim je sex příjemný. Nespojují si však tento prožitek s konkrétním partnerem. Jejich samice jsou proto ochotny dopřát si potěšení ze sexu s jakýmkoli samcem.

U samců hrabošů prérijních je situace jen trošku jiná. Samčí pohlavní hormon testosteron v kombinaci s vasopresinem působí na část mozku zvanou ventrální pallidum. Kombinovaný účinek obou hormonů se však v konečném důsledku podobá účinku oxytocinu u samic. Ventrální pallidum nemá k nucleus accumbes daleko a obě části mozku se podílejí na vzniku příjemných pocitů společnou akcí.

Samci hraboše prérijního mají ventrální pallidum vybavené molekulami zachycujícími signál hormonu vasopresinu a díky tomu si samec spojí příjemné prožitky ze sexu s konkrétní partnerkou.

Jiní hraboši tyto molekuly ve ventrálním pallidu postrádají, a proto je láká sex s kteroukoli samicí.

Genetici zjistili, že hraboši prérijní vděčí za vybavení nucleus accumbens a ventrálního pallida receptory pro oxytocin a vasopresin celkem nepatrné změně v dědičné informaci.

Hraboši byli dlouho považování za striktně monogamní. Teprve v poslední době se ukázalo, že to byl omyl. Mezi mláďaty „věrného“ páru se často najdou „levobočci“. Je zřejmé, že samci svým stálým partnerkám občas „zahnou“ a že ani samičky občas neodolají pokušení. Hraboš prérijní je proto představitelem tzv. sociální monogamie, při které spolu sice samec a samice žijí v trvalém svazku, ale příležitostně se páří i mimo něj.

I v tomto případě by byly analogie mezi hraboši a lidmi unáhlené. Podle některých psychologů však vykazuje lidská zamilovanost znaky typické pro návykovou závislost a ani koncept sociální monogamie není lidem nijak zvlášť cizí.

Vědci, kteří vyvrátili mýtus o skálopevné věrnosti hrabošů prérijních, poněkud jízlivě konstatují: Oddělení sociální a sexuální věrnosti u hrabošů prérijních dělá z těchto živočichů ještě dokonalejší model pro vztahy mezi muži a ženami, než jsme si doposud mysleli.

U hrabošů prérijních platí, že samec a samice, kteří se spolu poprvé spářili, vytvoří pevnou „domácnost“. Nejsou ochotni ani schopni uzavírat stejně pevnou vazbu s jiným partnerem. Nevěrná samice se sice s cizím samcem páří, ale po pohlavním aktu jej fyzicky napadne, prchne od něj pryč a vrátí se k svému stálému partnerovi.

Nevýhody nevěry

Ani v přírodě není sexuální nevěra vždycky tak výhodná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Samice se při ní vystavují nemalým rizikům. Můžou se od cizího samce například nakazit nebezpečnou chorobou. Přesto si příležitost k dalšímu páření obvykle nenechají ujít. Sledují tím ryze zištné cíle. Potomci nevěrných samic nepatří jedinému otci a matka tak má celkem dobré vyhlídky, že při každém dalším páření sežene lepšího tatínka. Část jejích potomků zplozená zdatnějším otcem ponese jeho vynikající geny a bude v životě úspěšnější než ostatní. Studie dánských a švédských vědců pod vedením Görana Arnquista z university v Uppsale však staví tyto teoretické předpoklady o výhodách nevěrnosti samic na hlavu.

Arnquist a jeho kolegové studovali „rodinný život“ brouků zrnokazů a očekávali, že prokážou určitou výhodu u nevěrných samic. Ve skutečnosti se ale nejzdatnější samci ukázali u nevěrných samic jako nejhorší otcové. A naopak, samci, kteří se v soužití s věrnými samicemi příliš neosvědčili, u nevěrných samic dominovali a plodili s nimi více potomstva než jejich konkurenti.

„Stávající teorie předpokládaly, že samice budou plodit více potomků těch samců, kteří předají dalšímu pokolení geny pro vyšší životaschopnost. Tato studie je úžasná v tom, že ukazuje pravý opak,“ komentoval výsledky skandinávských biologů australský biolog Michael Jennions z Australské národní university. I tento překvapivý objev dokládá, že i o monogamii a věrnosti mezi zvířaty a mezi lidmi zdaleka nevíme všechno a mezery v našich znalostech vyplňujeme zkazkami, mýty a omyly, kterých se pak tvrdošíjně držíme. Lidská monogamie však není z hlediska přírodních zákonitostí ani nemožná, ani nepřirozená.

„Monogamie je jako hra na housle,“ říká americká psychiatrička Judith Eve Liptonová, která se otázkami lidské a zvířecí monogamie intenzivně zabývá. „Když to máte dělat dobře, tak to stojí spoustu námahy. Ale není to nemožné a pro některé lidi to má zjevně velkou hodnotu. Pro udržení monogamie nemusí člověk měnit svou biologickou podstatu. Kdyby byla hra na housle mimo naše možnosti, tak bychom prostě nedokázali na housle hrát. Totéž platí o monogamii.

K tomu, aby byl člověk monogamní, musí být ochoten odolávat určitým biologickým podnětům. Existuje ale také silný biologický tlak ve prospěch monogamie, zvláště pak v souvislosti s rodičovstvím.“

Jak je to s lidskou nevěrou

Nevěra a plození nemanželských dětí není v životě zřejmě tak běžná jako v telenovelách. Traduje se, že v zemích západní civilizace včetně té naší bylo při nevěře zplozeno každé desáté dítě. Někdy se uvádí, že podíl „levobočků“ je mezi dětmi ze stálých partnerských svazků až třetinový. Nejnovější genetické analýzy usvědčují autory těchto tvrzení z přehánění. Přesvědčivými důkazy to demonstrovali Mark Jobling a Turi Kingová z University of Leicester. Využili faktu, že děti dědí příjmení po otci. Stejným způsobem - tedy po meči - se dědí i dědičná informace určující mužské pohlaví, jež je uložena na mužském chromozomu Y.

Britští vědci Mark Jobling a Turi Kingová provedli analýzy DNA z chromozomu Y u více než 1 600 britských mužů se čtyřiceti různými příjmeními. Byla mezi nimi příjmení velmi frekventovaná, například Smith, i velmi vzácná, například Ravenscroft. V potaz brali vědci i možnost, že příjmení bylo v průběhu věků zkomoleno, a tak nerozlišovali nositele různých variant jednoho a téhož příjmení, např. Attenbourough a Atteborrow. Potvrdilo se, že častá příjmení vznikala nezávisle na sobě mnohokrát. Zakladateli těchto rodů byli různí muži, a jejich dnešní potomci proto nesou různé varianty chromozomu Y. Nositelé vzácných příjmení většinou nesou stejný chromozom Y a mohou zpravidla svůj původ vystopovat k jedinému předkovi.

Nevěra vazbu mezi chromozomem Y a příjmením naruší. Pokud nějaká paní Attenbouroughová zplodí nemanželského syna s panem Smithem, ponese chlapec příjmení Attenborough, ale jeho chromozom Y bude „smithovský“. Jobling a Kingová proto prověřili výskyt „cizích“ chromozomů Y u mužů nosících vzácná příjmení. U těch je vysoce pravděpodobné, že odlišný chromozom Y není dědictvím po různých zakladatelích rodu, ale prozrazuje početí mužského potomka mimo manželský svazek. Ukázalo se, že takové případy jsou překvapivě vzácné. Levobočci tvoří asi 4 % celkové populace.

Autor absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, kde se zabývá reprodukční biologií. Na České zemědělské univerzitě, na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích přednáší o biotechnologiích.