Ženy už nečekají na sexuálního prince

Obecně platí, že ženy dbají o své zdraví více než muži, se zdravotním problémem přijdou k lékaři dříve. Jak to vypadá v sexuologické oblasti?

Zde platí, že ženám se mnohem snadněji než mužům mluví o potížích, a to nejen psychických, ale i sexuálních. Existují samozřejmě výjimky na obou stranách, ale žena si snáze dovolí „slabost“ se vším si neporadit.

Jaké problémy v oblasti sexuálního života ženy řeší?

Podle mých klinických zkušeností se ženy více snaží si sex užívat, chtějí se naučit prožívat orgasmus, pokud se jim to doposud nepovedlo. Na druhou stranu jsou stále méně ochotny poskytovat sex bez vlastní touhy jen proto, že to muž, někdy pod pohrůžkou nejrůznějších sankcí, vyžaduje. Také mnohem častěji než muži řeší potíže, které jim v dospělosti působí nevyřešené sexuální zneužívání v dětství.

Takže v posledních letech určitá ženská prudernost mizí?

Ano. Ženy nečekají, že přijde sexuální princ a jako zázrakem objeví všechny jejich potřeby a veškerá přání. Dokáží říct, co se jim líbí, eventuálně to některé partnerovi i samy předvedou. Samozřejmě častěji ty mladší. Mnohé z nich na rozdíl od jejich matek a babiček dostaly dobrou sexuální výchovu už ve škole a uměly si sehnat informace v médiích i na internetu. Výrazným způsobem se tak snížil jejich stud a zábrany, což bývají dva faktory, které ženské postoje k vlastní sexualitě ovlivňují nejvíc.

Co když žena prožila bez orgasmu většinu života - jde ještě něco změnit?

Ano, ovšem čím déle primární anorgasmie trvá, tím hůře jde řešit. Tento problém pak kromě jiného ovlivňuje i touhu po partnerském sexu, která často klesá až do záporných hodnot, vzniká fyzický odpor, stav, který jde měnit jen velice málo nebo vůbec. Mnoho žen se ovšem v této situaci nejprve naučí prožívat orgasmus při masturbaci.

V čem je ženská sexualita jiná než mužská? Stále platí, že pro ženu je v sexu důležitý mimo sex samý i vztah, cit?

Pracujete-li v sexuologické poradně, nemůžete ignorovat to, že muži mají testosteron a ženy ho takřka nemají. Nemůžete pominout skutečnost, že mužský orgasmus je vrozený a snadno dosažitelný, kdežto orgasmus ženský je často jen velice obtížně naučitelný a jeho dosažení mnohdy časově náročné a mnoha faktory ovlivnitelné. Rozdíly mezi mužskou a ženskou sexualitou se nemusí projevit ve vztahu hned - chemická bouře v období zamilování ženám dorovná sexuální touhu a v erotické atmosféře prvních měsíců či let dokonce některým ženám nechybí ani orgasmus. Na rozdíly dvojice zpravidla narazí až po několika letech vztahu. Muž, který je schopen anonymního sexu bez vztahu, to dokáže díky vysoké hladině testosteronu, rychlé vzrušivosti a samozřejmému orgasmu, nikoli proto, že je bezcitný lump. A zdaleka ne všichni, kteří to teoreticky dokáží, to prakticky dělají. Kdyby byla ženská sexualita vybavena podobně akčně, dokázala by to žena také. Takhle je anonymní sex pro ženy méně obvyklý a často k němu dojde spíše z nesexuálních pohnutek - nízké sebevědomí, neschopnost říci ne, vliv drog, promiskuita jako důsledek sexuální traumatizace apod. V souvislosti se sexem ženy často mluví o potřebě zamilování či lásky, klidné atmosféry a pohody ve vztahu. Jsou to faktory, které v dlouhodobém vztahu ženskou sexuální touhu alespoň částečně stabilizují a působí preventivně proti jejímu poklesu.

Může hádka navodit sexuální apetit nebo je to spíš zabiják partnerského sexu? Lze sexem vybít negativní emoce?

Vzhledem k rozdílným biologickým dispozicím se zdá, že muž je schopen mnohem rychleji přeladit ze stresu na sex než žena. Tím ale nijak nevylučuji existenci „italských“ milostných předeher jako stabilní součásti erotického života některých dvojic. Muži také poměrně často říkají, že sex pro ně znamená ventil celodenního napětí například u psychicky náročné zodpovědné práce. To od žen takřka neslýcháme.

Jak se liší sexuální fantazie mužů a žen?

Mužské sexuální fantazie si můžeme prohlédnout díky pornografickému průmyslu, protože ten pracuje především pro mužského konzumenta a jeho oči. V oblasti sexuálních fantazií žen je ještě hodně nejasného - mnohé ženy si vlastní sexualitu v tomto ohledu například vůbec neuvědomují. Zdá se nicméně, že ženské fantazie jsou více příběhové, mají děj, často v nich nejde o konkrétního muže, ale o způsob jeho sexuálního chování. Dá se předpokládat, že ženy mají více submisivních fantazií než muži. Také umějí někdy využívat lesbické prvky, i když nejsou homosexuálně orientované. Heterosexuální muž je největší homofob pod sluncem, který se o to v hrůze před možným zjištěním radši ani nepokouší.

Nestydí se ženy samy před sebou za své erotické představy? Nevyčítají si, když v nich vystupuje jiný muž než ten zákonitý?

Jsou otevřenější, ale stále mají velké rezervy. Některé ženy si představy o jiném partnerovi vyčítají, protože jim připomínají nevěru. Jiné si vyčítají obsah, který jim přijde ve srovnání se sexem typu předehra-soulož lehce perverzní.

Mění se nějak podstatně ženské sexuální fantazie? Promítá se do nich například společenské snahy o rovnoprávné postavení mužů a žen nebo třeba nové technologie, mobily, virtuální komunikace?

Myslím, že se představy příliš nemění - to podstatné asi běží na pudovém základě tisíce let. Jinou věcí je dlouhodobý vliv té které kultury - některé fantazijní prvky jdou takto potlačit, protože jsou označeny za nenormální, patologické, nesprávné či protiprávní. V knížce o ženských erotických fantaziích, ve které jsem uvedla desítky příkladů sebraných od nejrůznějších žen, se „nové trendy“ příliš neprojevily. Na kulisách zjevně příliš nezáleží - důležitý je děj a eventuální osoby a obsazení.

S jakými problémy nejčastěji přicházejí do vaší poradny klienti muži?

Z oblasti sexuálních dysfunkcí je mužskou jedničkou porucha erekce. Výrazně ale narůstá počet mužů, kteří nemají chuť na sex, a jejich partnerky tím strádají. Teprve v posledních letech si dodali odvahu k návštěvě odborníků. Společenský stereotyp, který muže zobrazuje jako samce stále připraveného k sexuální akci, jim v tom bránil. V ordinaci registruji také více mužů pedofilně orientovaných, kteří se svobodně rozhodli pro trvalou spolupráci jako prevenci spáchání trestného činu. Pokud do poradny přicházejí oba partneři, jsou muži iniciátory návštěv zejména tehdy, trpí-li jejich partnerka nechutí k sexu. V mužových očích získává nálepku „nemocná“ a jedním z úkolů terapie, v případě, že nejde o dysfunkci, je předefinovat role na „zdravý muž, toužící po sexu ob den“, a „stejně zdravá žena, toužící po sexu jednou za měsíc“. Někdy dokonce stačí jen změna názvosloví.

Svou praxi jste ale začínala s muži, kteří měli za sebou sexuální násilí, trpěli různými sexuálními deviacemi. Jaké to pro vás bylo?

Na oddělení soudem nařízených ústavních sexuologických léčeb jsem nastupovala hlavně kvůli druhu práce - bylo to tehdy jedno z mála oddělení, které využívalo psychoterapeutické metody práce a kde fungoval komunitní systém. Práce byla neuvěřitelně zajímavá, protože jsem se mohla setkávat s lidmi, které příroda „obdařila“ nejrůznějšími sexuálními odchylkami. Ze začátku jsem si ale nemohla zvyknout na práci s pachateli obzvlášť krutých činů na dětech, měla jsem v té době malou dcerku a nebylo to jednoduché.

Necítila jste se jako mladá a půvabná žena v nevýhodném postavení třeba proti kolegům mužům?

To rozhodně ne - stala jsem se součástí terapeutického týmu, kde měl každý svou roli a který pod vedením pana primáře Brichcína výborně fungoval. Navíc někteří pacienti s muži-terapeuty soupeřili a toho jsem byla ušetřená.

Nebylo pro pacienty z psychologického hlediska obtížnější přijmout terapeutku ženu, navíc takovou, za kterou by se za normálních okolností na ulici se zájmem otočili?

Někteří si ke mně našli cestu a důvěru velice snadno, jiní nikoli. Každý si mohl vybrat terapeuta podle svých představ. Možná tento výběr někdy proběhl i na základě představ sexuálně deviantních, zejména u mužů trpících odchylkou s agresivními prvky. Následný psychoterapeutický proces a změny s ním spojené pak daly možnost eventuálním korekcím ve vztahu.

V médiích se teď hodně hovoří o těhotném muži, který dříve býval ženou. Jak tohle „mateřství“ psychicky působí? Může se ten člověk dál cítit jako muž?

Tento příběh, kterého se bohužel vděčně chopila všechna bulvární média, se mohl stát pouze v zemi, kde se člověk může k úřednímu pohlaví přihlásit víceméně deklaratorně, tedy aniž by absolvoval chirurgické zákroky, například u nás je třeba, aby před právní změnou pohlaví došlo u dotyčného k odstranění dělohy. Umím si představit muže, který po zjištění, že jeho manželka je neplodná, poskytne své vlastní orgány, které si ponechal například z důvodů obavy z operací, nedostatku peněz či kvůli životní filozofii. Pro tohoto muže to není nijak příjemná situace. Na druhou stranu tím tak trochu naplňuje probíhající proměnu genderových mužských stereotypů: od machistického zvířete k altruistickému, citlivému, empatickému muži nového typu, od kterého se očekává, že bude kromě jiného s ženou těhotný, rodící i kojící.

Jak působí na psychiku člověka, který si nechá změnit pohlaví, když musí doživotně užívat množství hormonů?

V první řadě bych ráda zdůraznila, že lidé s transsexualitou neabsolvují proces přeměny pohlaví proto, že by nudou nevěděli, co dělat. Rozhodnutí pro přeměnu přichází většinou jako důsledek mnoho let trvající snahy přizpůsobit se. Transsexualita je vrozená porucha a všichni lidé, kteří jí trpí, se nejdříve snaží žít v roli dle svého biologického pohlaví. Jejich psychická identita se tomu ale trvale přizpůsobit neumí. Proces přeměny pohlaví tedy mění to, co změnit lze - hladiny hormonů a pohlavní orgány, sociální a společenskou roli i úřední identitu. Člověk s transsexualitou se tak dostává do určité harmonie, která mu předtím scházela. Hormony užívá dlouhodobě, nikoli doživotně - ve stáří se jejich hladina za trvalé lékařské a laboratorní kontroly snižuje, stejně jako jiným lidem produkce hormonů klesá fyziologicky. Jako kolaps či psychické zhroucení popisují moji transsexuální klienti spíše stav, který předcházel rozhodnutí poprvé navštívit lékařskou ordinaci.

U řady lidí po letech praxe můžeme občas pozorovat projevy, kterým se říká „nemoc z povolání“. Pozorujete na sobě něco podobného?

Jako psychoterapeutka, která celé dny komunikuje s lidmi, jsem občas ráda sama nebo alespoň mlčím. Jako sexuoložka mám občas freudovský přeslech typu tenis/penis. A také bytostně nesnáším, když po mně lidé chtějí veselé historky z ordinace - takřka žádné nemám.