Maturity kdysi a dnes

„Jaký to bylo?“ vyzvídala jsem hned.

„Brnkačka,“ kasal se Honza. Což jsem mu pochopitelně nevěřila.

O týden později jsem měla po maturitě i já. „Jaký to bylo?“ ptala se mne spolužačka, kterou zkouška dospělosti teprve čekala. „Brnkačka,“ chvástala jsem se. Což mi pochopitelně nevěřila zase ona. Jak to tedy vlastně bylo? Byla maturita brnkačka, nebo ne? Zpětně musím přiznat, že… byla. Ta vlastní zkouška, ta už opravdu ano, ovšem to, co jí předcházelo, v žádném případě.

Aby byla maturita brnkačka

1. od září jsme uháněli profesory, aby nám dali maturitní otázky
2. když jsme je z dějepisu dostali až v lednu, byli jsme na mrtvici, že to nestihneme
3. každou otázku (4 x 30 = 120) jsem si vypracovala sama - načetla literaturu, vypsala, přepracovala, přepsala, podtrhala, vybarvila; nic jsem si od nikoho nekopírovala, protože jsem se bála, že tam bude mít chyby a že když si to neudělám sama, nebudu to tak dobře umět
4. měla jsem rozpočítáno, kolik otázek musím zpracovat každý víkend od října do dubna včetně, a když jsem to někdy nestihla, příští víkend jsem si to poctivě napracovala
5. s přítelem jsme randili tak, že mne doučoval matematiku, ze které jsme maturovali povinně
6. na svaťák jsem šla s tím, že mám všechny otázky zpracované a jeden předmět už také kompletně naučený
7. o svaťáku jsem se šrotila deset hodin denně
8. summa summarum jsem přípravou na maturitu strávila celý poslední ročník gymnázia

No to se to potom maturovalo! Když jsem v euforii a nejlepším možným způsobem zúročené celoroční dřiny vyhopkovala se samými jedničkami ze dveří gymnázia, ani ve snu by mne nenapadlo, že se tam za čtyři roky vrátím jako profesorka na částečný úvazek a že si tu maturitu ještě někdy zopakuji. A nejednou. Takže můžu srovnávat, jak se maturity za to necelé čtvrtstoletí změnily.

1989 - pět předmětů, sedm zkoušek

Já jsem maturovala jako poslední „komunistický“ maturant. Málem jsme neměli maturitní ples, protože zrovna probíhal Palachův týden. My a ročník před námi jsme byli tzv. nová koncepce. Měli jsme nové učebnice (horší) a nové maturity (náročnější). Pamětníci mne mohou opravit, ale myslím, že od zavedení čtyřletých gymnázií komunisty (čímž začala degradace gymnaziálního studia a maturitních zkoušek vůbec) jsme byli jediné dva ročníky, které maturovaly povinně z pěti předmětů, a to z češtiny, ruštiny, matematiky, odborného předmětu a volitelného předmětu.

Pro mladší čtenáře vysvětlím, co to byl odborný předmět na gymnáziu. Soudilo se, že gymnaziální vzdělání je natolik obecné, že maturant je do praxe nepoužitelný. Což je v zásadě, naši maturanti prominou, pravda i dnes. A tak k onomu všeobecnému vzdělávání od druhého ročníku přibylo ještě odborné zaměření, každé gymnázium to mělo trochu jiné: elektrotechnika, strojírenství, ekonomika, kulturně-výchovná činnost atd. A z tohohle předmětu, který byl dvouhodinový a který si člověk většinou ani nemohl svobodně vybrat, se také povinně maturovalo.

Čtyři předměty z pěti byly tedy určené, pouze jeden si student mohl volit. Celkem jsme absolvovali sedm zkoušek. Tři písemné (čeština, ruština, matematika) a čtyři ústní (čeština, ruština, odborný předmět, volitelný předmět).

Odmaturovali jsme v ročníku všichni. Někteří si dokonce vzali dobrovolně matematiku ještě ústně, to mohli, pokud si chtěli vylepšit známku, když se jim nepovedla písemka.

1993 - čtyři předměty a písemka jen z češtiny

Když jsem se o čtyři roky později vrátila na gymnázium jako profesorka, maturovalo se opět pouze ze čtyř předmětů. A písemná práce? Jen jedna. Z češtiny. Dodnes nechápu, proč za socialismu měl být student schopen z ruštiny prokázat i schopnost písemného projevu, zatímco z angličtiny, němčiny, španělštiny či francouzštiny to zapotřebí nebylo. Takže moji třeba jen o dva roky mladší kolegové na univerzitě už měli mnohem jednodušší maturitní zkoušku než já, ale její platnost zůstala stejná.

2011 - státní maturity

Loni se poprvé maturovalo podle úplně nového modelu. Maturita se rozdělila na státní či společnou část a školní či profilovou. Stálo to miliardy a byly o tom popsány tuny papíru. Když se nad tím zamyslím kolem a kolem, státní maturity tady byly už před rokem 1989. Nemusel k tomu existovat Cermat, nemusely k tomu být do škol dodávány drahé DDT (jazykem Cermatu datové digitalizační stanice, chápejte počítač se speciálním programem a šikovný rychlý scanner; mimochodem vzpomínáte na stejnojmenné hnojivo?) a nemusela být zajišťována rozvážka zaplombovaných beden se stohy testů. Stačil rozhlas a propiska. V konkrétní hodinu byla vyhlášena témata prací a zveřejněny příklady. Napsalo se to křídou na tabuli, opsat si zadání na papír tehdy zvládl každý maturant… Vlastně i před rokem 1989 existovalo rozdělení na „společnou či státní“ a „profilovou“ zkoušku. Písemky byly společné, státní, centrálně zadávané, a otázky k ústním maturitám si připravovala každá škola sama.

Neznamená to, že bych byla proti principu státních maturit. Jejich hlavním důvodem má být zajištění určité objektivity u maturit, jisté srovnání, nastavení laťky. Pro to jsem všemi deseti. Moji spolužáci z vysoké se z části rozprchli učit po různých středních školách a historky, které nosili od maturit zejména na těch soukromých, mi řádně hýbaly žlučí. Jednička se dávala třeba proto, že „ona ale Markéta kamarádí s Dominikou a Domča dostala jedničku a Markétě by to bylo líto“ nebo že „dneska jsme ještě žádnou jedničku nedali“. Argument, že „dnes jsme také nedali žádnou pětku“, neobstál. Jsem pro, aby se nastavila úroveň, které musí maturant dosáhnout, jsem pro, aby mizerné školy, které tuhle laťku podlézají, zanikly.

Nejsem pro to, JAK se to dělá

Moje první, velká, zásadní výhrada je, že stejnou zkouškou končí řada různých, nesrovnatelných typů škol. Ne že by vše špatné v tomto státě bylo dědictvím komunismu, ale klesající úroveň maturit a gymnázií má s čtyřicetiletým působením soudruhů hodně společného. Předně zkrátili gymnaziální studia na čtyři roky, což je podle mě málo, ale o tom jindy. Hlavně však zavedli maturity i na jiných školách než na gymnáziích, a dokonce, což je nejhorší, na učebních oborech. Tři generace jsou na to zvyklé a pokládají to za normu, ale je to chyba. Co byla dříve (tedy do r. 1948) maturita? Byla to těžká, komplexní zkouška po osmi letech náročného studia, která opravňovala ke vstupu na vysokou školu. Byla dokonce mnohonásobně náročnější než ta naše v roce 1989 z pěti předmětů rozdělených do sedmi zkoušek. Zahrnovala mimo jiné kompozici z latiny (s tím jsem měla co dělat při státnicích) a zkoušku z řečtiny (ta mi dala na vysoké také pořádně zabrat). Končit učební obor takovouhle maturitní zkouškou bylo samozřejmě nemyslitelné. Tak ji bylo nutno zjednodušit. Vysoké školy už ji pak logicky nemohly akceptovat jako „vstupenku ke studiím“, a začaly pořádat přijímací zkoušky. To se nezmění, dokud bude úroveň maturit nízká. A nízká bude, dokud budou muset stejnou zkoušku skládat jak gymnazisté, tak průmyslováci, konzervatoristé, zdravotní sestry a kadeřnice. I prostý selský rozum dá, že NELZE stejnou zkouškou poměřovat gymnazisty a absolventy oboru kadeřnictví. Nemá to totiž žádný, ale vůbec žádný smysl. Kadeřnice (zedníci, instalatéři, kuchaři…) potřebují pořádný výuční list a mistrovskou zkoušku, ne maturitu. Samozřejmě můžeme říci s klasikem, že i skladník ve šroubárně si může přečísti Vergilia v originále, ale to berme jako bonus. Nenuťme učně, aby šprtali májovce a lumírovce na úkor odborné přípravy. Lumírovce stejně zapomenou a praxe jim bude chybět.

A to si ještě, pěkně prosím, může pan gymnazista či slečna gymnazistka zvolit základní úroveň maturity! Skutečně se najdou tací, které hanba nefackuje, a vyberou si ji. Ponechme stranou polemiku, jestli vůbec může mít maturita dvě úrovně, a vycházejme z (letos platného) faktu, že je má. Pak má ovšem pro gymnázia platit povinnost vyšší úrovně, jsou to přece nejnáročnější školy, mají produkovat špičkové studenty. Není jediný důvod, aby si gymnazista směl vybrat základní úroveň. To přece nemusí být na gymnáziu. Kupříkladu požadavky k maturitě z českého jazyka v základní úrovni jsou… opravdu na základní úrovni. Tedy na úrovni základní školy.

Posuďte sami

Student musí mít načteno dvacet (!!!) knih. Tedy nikdo mu nebrání přečíst víc, ale dvacet jich musí mít v seznamu a z toho bude zkoušen. Krom didaktického textu (to je takové to zaškrtávání) píše slohovou práci, na kterou má šedesát (!!!) minut. Ona ta „vyšší“ úroveň je v požadavcích také poměrně směšná. Knih musí mít student v seznamu 30 a sloh píše 90 minut. Proboha, co se toho dá za hodinu a půl napsat? Jaký rozsah to může mít? Jakou hloubku myšlenky člověk může vyjádřit? My jsme psali maturitní práci čtyři hodiny! A počet načtených knih? Kdyby někdo z nás přiznal, že přečetl za svá gymnaziální studia v průměru pět knih za rok, měl by z ostudy kabát. Dnešní maturant ale, podle nároků na zkoušku, může být pologramotný. Je to k nevíře, ale i za těchto podmínek někteří gymnazisté loni neodmaturovali. Rozbor tohoto jistě zajímavého jevu by vydal na další článek, v němž bychom se zamýšleli nad problematikou nepřímé úměry (nárůst počtu středních škol v době poklesu populační křivky) a jinými faktory. Na druhou stranu, testy z angličtiny si vyučující poměrně chválí, připadají jim adekvátní a pro gymnazisty úměrně těžké (co si s nimi ale počne třeba ona zmíněná kadeřnice, která rozhodně neabsolvovala tak intenzivní výuku jazyka?). A o zřejmě přehnaně náročné zkoušce vyšší úrovně z matematiky už psala řada jiných periodik (ovšem jak určit, co je přehnaně náročné?).

To není všechno. Zatímco my jsme maturovali z pěti předmětů a většina ostatních maturantů ze čtyř, dnes teoreticky může student maturovat pouze ze dvou. Musí totiž absolvovat dvě zkoušky ve společné části (čeština a pak buď cizí jazyk, nebo matematika) a dvě nebo tři zkoušky profilové, o počtu rozhoduje ředitel školy. A pokud ředitel rozhodne, že budou dvě, stačí si v profilové části vybrat ty samé předměty jako ve společné. Samozřejmě v té společné části zvolíme základní úroveň, že. A tahle maturita má stejnou hodnotu jako jakákoliv jiná…

Uražení a ponížení

Moji studenti, kteří letos maturují, se tímhle systémem cítí uraženi a poníženi. Oni jsou gymnazisté, studují nejnáročnější typ střední školy, u nás není možno odmaturovat na dvou předmětech, ale jejich maturita bude mít stejnou hodnotu jako maturita někoho, kdo proleze se základní úrovní ve dvou předmětech. Připadá jim to nefér. Nám, jejich profesorům, také. Úředníci kradou našim studentům zkoušku dospělosti. Udržením náročnosti profilové zkoušky se to snažíme kompenzovat. Přece je nemůžeme do světa vypustit jen tak, aniž by něco překonali, v něčem obstáli, něco si dokázali. Nejsou přece hloupější nebo neschopnější než před pěti, deseti, padesáti lety. Jen - jen jim nějak společnost nechce dopřát možnost předvést, co v nich je, blýsknout se, zabojovat. Ale z mramoru se přece tvar vykřeše jenom kladivem a dlátem - copak chceme beztvaré balvany místo soch?

PhDr. Veronika Válková, je autorkou řady učebnic dějepisu a metodických příruček k nim, vyučuje historii a latinu na šestiletém gymnáziu Na Pražačce v Praze 3.