Re: Jano, heslo zní "nepovolit"...(+ další úvahy)

MM - já jsem také vyrůstala v bilingvinním prostředí. Mamka je Češka, otec Bulhar. Oba se seznámili tady, kde táta studoval a pak žili pár let v Bulharsku, kde oba pracovali.
Doma se běžně mluvilo česky, ale jelikož nás často navštěvovali Bulhaři (ať již z Bulharska, nebo ti, co žili v ČR), mluvilo se doma často bulharsky. Taky jsem každé léto trávili v Bulharsku a bulharštinu rodiče využívali, když nechtěli, abychom jim rozuměli. Rozuměla jsem ale všechno, co si jen vzpomenu, vím, že jsem ale nemluvila. Nevím proč, jestli jsem se styděla, nebo co....
Vím, že tu byla na návštěvě taťkova sestra (v mých asi 5 - 6 letech) a něco mi chtěla koupit. Já to ale nechtěla, raději jsem chtěla něco jiného. A v té hrůze, že mi tetička koupí něco, o co nestojím, jsem jí plynule celou větou sdělila, že TOHLE nechci, ale raději bych TAMTO.
Všichni okolo mne koukali v šoku, že mluvím a ptali se, proč jsem dosud nemluvila - neodpověděla jsem jim, nevím to dodneška, proč....
Bulharsky mluvím dodnes bez problémů, čtu i knihy a píšu dopisy i když na správnost své gramatiky bych rozhodně nesázela.
Bratr začínal mluvit právě v bulharštině, první básničky a písničky byly také v Bulharštině. Dodnes se domluví, i když rodiče tvrdí, že mluví hůž, než já. Nevím, nemohu posoudit, už dlouho jsem ho bulharsky mluvit neslyšela.
Jenom jsem tě chtěla uklidnit, že i když u nás nikdy nefungoval systém OPOL, (rodiče o něm nejspíš nikdy neslyšeli, "výuka" obou jazyků byla intuitivní, přirozená, bez jakéhokoli vázání jazyku na osobu či místo), jsme s bráchou oba dvojjazyční.
Simča