Re: ....

Adino, Mirko, Simono,
myslím, že se vaše názory nijak nevylučují. Taky to cítím jako Simona, dokonce mám pocit, že jsem "před dítětem" byla i o něco šťastnější. Dítě převrátilo můj život naruby, ale protože dceru miluji, čerpám sílu právě z ní, stejně jako Mirka se chodím na ni dívat, když spí a říkám si, že to za to stojí. Ale, přiznám se, že kvůli nikomu jinému bych tolik obětovat a změnit životní styl nedokázala. Pokud bych nemohla mít děti, asi bych se nerozhodla pro adopci, hrozně těžko bych hledala cit k cizímu dítěti. Vlastní dítě, to je něco jiného,ale taky jsem tomu jako bezdětná nevěřila.
Mirka píše o pěstování vztahu - v manželství nebo i s dítětem. V tom s ní naprosto souhlasím. Občas taky přemýšlím, jaký by byl můj vztah k dítěti, které by bylo problémové, kdybych denně čekala nějakou komplikaci a průšvih, jestli bych ho milovala tak jako dceru, se kterou jsou pouze obyčejné a běžné starosti.
Je to asi tak, jak napsala Petra Neomi - dokud jsem dítě neměla, nijak jsem ho nepostrádala. Navíc - dceru už teď beru jako osobnost, bavím se s ní téměř jako s dospělou a přítomnost miminka nebo malého dítěte nijak nepostrádám, jsem ráda, že tohle období už máme za sebou. Občas mě napadne mít druhé, ale nejde to od srdce, ale spíš z rozumu, "nemít jedináčka", ale pak mě ta myšlenka zase rychle přejde.
Prostě, každý jsme jiný. Dítě je přirozeným vyústěním vztahu muže a ženy, ale míra rodičovských pudů je u každého jiná. Ještě před patnácti lety byl tlak na to, rychle se vdát a mít dítě, ve 25 už "bylo pozdě", dnes je normální více nad tím přemýšlet a někdo třeba přijde na to, že děti ani nechce. Jednou toho třeba bude litovat, třeba taky ne. Někdo má větší uspokojení z práce, kde něco dokázal než z výchovy dítěte. Každý svého štěstí strůjcem.