Re: Militantní Týno,

Upřímně řečeno, věta (nevím ji přesně)"děti nás budou hodnotit ne podle toho, co jsme obětovali, ale jací jsme skutečně byli" je větou k hlubokému zamyšlení nebo dokonce k celé filozofické debatě.
Nicméně mně se zdá, že vůbec nehovoří o zaměstnání či kariéře.
Ať má člověk dítě dřív nebo později, děti fakt nebudou oceňovat případné rodičovské připomínání "tohle jsem mohl dokázat, kdybych neměl tebe". Ale rovněž nelze tvrdit, že když rodiče půjdou především za kariérou a dítě si sice nakonec pořídí, ale stále na něj "nebudou mít čas", že si to dítě v první řadě bude všímat pracovních úspěchů rodiče. Naopak.
Jeden příklad za všechny. Moje matka byla učitelka prvního stupně ZŠ. Domnívám se, že na svoji dobu byla dost dobrá. Používala sice "autoritativní" způsoby působení, ale zároveň užívala některých metod, které by se dnes označily za alternativní. Věnovala se tomu s vervou a energií sobě vlastní, byl to její živel, a myslím, že ji to plně uspokojovalo. Ve vztahu ke své rodině měla tzv. "čisté svědomí": do práce chodila na osm hodin, po návratu se celý podvečer a večer věnovala domácnosti a výchově nás dětí a manželovi, a po nocích dělala tzv. přípravy, tj. plánovala, co bude další den s dětmi ve škole dělat, kromě toho opravovala sešity atd. Potud si jí jako "člověka" vážím.
Ale: když jsem dospěla a vymanila se z jejího vlivu, a také po narození dítěte, jsem začala "dozrávat", snad pozdněji dospívat. A začalo mně leccos docházet. Včetně toho, že i když se nám s bratrem matka věnovala, věnovala se nám tak, že vůbec nebrala v potaz naši osobitost. Měla o nás prostě jakousi svoji představu, do které jsme se museli "vejít" a když jsme se nevešli (pochopitelně záporným směrem, že), nebyli jsme hodni pochvaly, úsměvu, laskavosti. Dále všeobecně se dá říct, že je moje matka dost netolerantní - nikdo, kdo se nevejde do "její" představy o životě, životním stylu, hodnotách, výchově dítěte - není prostě "dost dobrej". Do dospělosti jsem vstoupila: s velmi nízkým sebevědomím, životním pesimismem, spoustou mindráků (i když jsem měla domácnost celkem v lati, nikdy to "nebylo dost dobré", abych byla se svým výkonem spokojená), s nevhodně zvoleným povoláním, které naprosto neodpovídá mé povaze a mým předpokladům, se spoustou někdy i nesmyslných předsudků... Jinými slovy řečeno: veškerou svoji "vychovatelskou" energii věnovala moje matka svému povolání, a pro vlastní děti ji nezbyla ani kapka snahy o vcítění se a porozumnění...
Takže ač svoji matku uznávám v jejím povolání jako dost dobrou profesionálku, její soukromý život hodnotím jako jedno velké selhání.
A co myslíte? Která z těch dvou složek mého hodnocení vlastní matky převládá, jestliže se s následky její nevhodné výchovy potýkám vlastně denně po celou dobu dospělosti?...