Re: Militantní Týno,

Já bych taky přidala svoji osobní zkušenost (inspiroval mě dotaz na týdenní jesle).
Vdávala jsem se ve dvaceti a v té době už všechny mé spolužačky minimálně jedno dítě měly. Můj manžel dítě chtěl, já "zatím" ne. Chtěla jsem cestovat, chodit do kina, do divadla...prostě "si užívat".
Po roce manželství mi "dobré duše" začaly radit. Např. který lékař se zabývá léčením neplodnosti atd. Nejdřív jsem se snažila vysvětlovat, že se na dítě zatím prostě ještě necítím. Pak začaly "dobré duše" být agresivnější - když můj manžel dítě chce, je moje povinnost mu ho pořídit. Nejagresivnější byla jedna známá, která jako správná žena už dítě měla - pravda, v týdenních jeslích. Dokonce mě objednala k psychiatrovi - prý nejsem normální, když nechci dítě.
"Dobré duše" jsem postupně poslala do háje (a nejen tam). Ale lehko mi nebylo...

První dítě jsem si "pořídila", když mi bylo 30 let a jemu 7. Další dítě se mi narodilo v 36 letech. Jsem spokojená, nemám pocit, že by mi něco uteklo. Kariéra mě nikdy nelákala, nejsem vůbec ambiciózní. Prostě jsem se na dítě dřív necítila, a asi bych dřív fakt nebyla moc dobrá máma. Teprve až teď si připadám klidná a na puberta a batole patřičně flegmatická.

Můj (nyní už bývalý) manžel má mé děti rád, své děti nemá stále žádné. Stále má problémy sám se sebou a s alkoholem. Děti bere jako milou hračku. Do dneška nepochopil, že dětem je třeba věnovat se neustále, že dítě není možné odložit a odejít do hospody. Ale tenkrát to dítě tolik chtěl, že přeci byla moje povinnost mu ho pořídit...