Pobyt v nemocnici bývá stresující zážitek snad pro každého člověka.
Pro dítě (obzvlášť malé) je o to horší, že si často neumí rozumově vysvětlit, proč v nemocnici je, není zvyklé být samo bez rodičů a bojí se neznámého. Je možné mu situaci aspoň trošku ulehčit?
Určitě ano - dětem do šesti let věku hradí zdravotní pojišťovna pobyt spolu s doprovodem, tak proč toho nevyužít? Přítomnost blízké osoby dětem pomůže překonat strach z neznámého prostředí a bolestivých výkonů. Nemusí to být nutně jenom matka, dítě může doprovázet jakákoli plnoletá osoba, kterou dítě zná a má k ní důvěru (otec, prarodiče, starší sourozenci...). Od doprovodu se očekává, že bude dítěti psychickou oporou a že se aktivně ujme některých ošetřovatelských úkonů (mytí, krmení, vysazování na nočníček... - dítě uklidňuje, když se o něj stará jeho člověk). Na oddělení samozřejmě můžete zůstat i s dítětem starším šesti let (které vás nepochybně taky potřebuje), ovšem musíte počítat s tím, že budete-li vyžadovat lůžko a stravu, musíte si ji sami uhradit.
Informujte se předem, nejlépe u staniční sestry oddělení, jak pobyt doprovodu s dítětem probíhá - předejdete tak případnému pozdějšímu zklamání z nedorozumění. Pobyt spolu s dítětem může mít mnoho podob, praxe se liší nejenom mezi nemocnicemi, ale i na různých odděleních téže nemocnice. V podstatě jsou tři základní možnosti:
- lůžko pro doprovod je na pokoji vedle lůžka pro dítě
- na oddělení je společný pokoj pro matky (v takových případech bývá pobyt otce ztížen či přímo znemožněn)
- doprovod je na oddělení pouze přes den a v noci chodí spát mimo oddělení (na ubytovnu, na jiné oddělení, domů)
- obvyklé jsou i kombinace těchto možností - např. na pokoje s dětmi jsou přednostně umisťovány kojící matky a ostatní chodí na ubytovnu
A stejně různé jsou i ostatní zvyklosti - někde doprovod dostává jídlo na oddělení, jinde chodí do závodní jídelny, někde může být na oddělení neomezeně, jinde je povinné dodržování např. poledního klidu, kdy rodiče odchází „na kafe“...
Pokud nemůžete být s dítětem na oddělení, dejte mu s sebou nějakou věc, která mu bude připomínat rodinu - může to být třeba oblíbená hračka nebo rodinná fotografie. A choďte často na návštěvu, pokud vám nevyhovují návštěvní hodiny, zkuste se dohodnout se sestrami, zda můžete přicházet mimo ně.
Slyšela jsem o nemocnici, kde každé dítě při příjmu dostane bílou hadrovou panenku, kterou si může pokreslit podle své fantazie, a která veškeré výkony absolvuje spolu s dítětem - např. sestra píchne injekci nejdřív panence, potom dítěti. Proč takovou panenku neudělat doma (anebo proč si s sebou nevzít oblíbenou panenku nebo plyšáka) a nepožádat sestru o spolupráci?
A na závěr bych přidala k zamyšlení několik často se opakujících vět z mé praxe, na které jsem obzvláště alergická:
1. „Sestři, vemte si dceru a já rychle zmizím, ať dlouho nebrečí.“
Tak to je ten vůbec nejhorší způsob, jak dítě odvést do nemocnice. Dítěti, obzvlášť malému, způsobuje odloučení od matky strach. Svůj strach lépe překoná, není-li s ním pouze pasivně manipulováno - sestra odnese vzpouzející se dítě od matky. Lepší je, když matka společně se sestrou dítě odvede do jeho pokoje, srovná mu věci do stolku, spolu si prohlédnou oddělení, rozloučí se a teprve pak matka odejde domů, mezitím co dítě zůstává v péči sestry.
2. „Jen počkej, když budeš zlobit, pan doktor ti dá injekci!“
Tak přesně to je způsob, jak v dítěti vypěstovat strach z lékařů. Zdravotní personál by neměl být strašákem a nepřítelem, který ztrestá nezbedné dítě. Děti by měli vědět, že pan doktor jim pomůže zbavit se obtíží, které je trápí, i když to bude třeba trochu bolet.
3. „Neboj se, to nebolí.“
„Pan doktor se na tebe jenom podívá a nic ti nebude dělat.“ Takové a podobné věty dětem říkejte jenom tehdy, pokud jsou pravdivé, jinak se vystavujete riziku, že se dítě bude cítit podvedené a příště vám už nebude věřit. Je-li příjem plánovaný, zeptejte se předem lékaře nebo sestry, jak bude pobyt vašeho dítěte vypadat a doma ho na něj připravte. V českých nemocnicích se začínají objevovat tzv. herní terapeuti, což jsou většinou speciálně školené dětské sestry, které (mimo jiné) pomocí hraček vysvětlují dětem, co je čeká. Můžete tuto taktiku vyzkoušet už doma. Zahrajte dětem pohádku, jak jejich plyšáček musel do nemocnice, kde mu doktor poslechnul srdíčko, píchnul injekci a zavázal ručičku...
4. „Brečej jenom zbabělci.“
Není důležité, zda dítě u výkonu brečí nebo ne, důležitější je, zda dokáže být aspoň trochu v klidu. Když vidím, že má dítě strach třeba z odběru krve, tak mu nejdřív vyprávím, jak strašně moc se píchání bojím já, že mě musí i po chodbách honit (a ani moc nelžu :-) ), a pak spolu uděláme dohodu - ať dítě klidně křičí, když ho to bude bolet, ale ať se snaží necukat ručičkou, aby jehlička nevypadla a já ho nemusela píchat ještě jednou. Samozřejmě, není možné se takhle dohodnout s hodně malými dětmi, ale klidně i malé děti můžou vědět, že nejste dokonalí.
5. „Všechny děti jsou hodnější, když u výkonu nemají matku.“
To je, samozřejmě, nesmysl. Každé dítě je jiné a tudíž se každé dítě i jinak chová. Někdo je statečnější, když vedle něj sedí máma drží ho za ruku, jiný zas před mámou naopak předvádí, jaký je chudinka a jak je mu ubližováno - i když ten samý výkon bez přítomnosti matky zvládá s úsměvem na rtech.
6. „Nemá smysl, abyste chodila na návštěvy, vaše dítě pak pokaždé zbytečně brečí.“
Ano, brečí, a je to zcela normální. Malé děti prožívají odloučení ve třech fázích - v první pláčí a volají maminku, ve druhé ztrácejí naději na přivolání, jsou smutné, odmítají hračky a společnost ostatních a ve třetí potlačí své city k matce a připoutají se k jinému dospělému nebo k nějaké hračce. Jednotlivé fáze nemusí být zřetelné, mohou trvat různě dlouho (v hodinách, dnech nebo i týdnech). V jedné studii byly zkoumány reakce rok a půl až dvouletých dětí. Děti, které se při návratu z nemocnice nacházely v první fázi, často projevovaly zvýšenou závislost na matce. Děti, které byly ve třetí fázi, často hůře navazovaly opětný citový příklon k matce. Podle psychologů je menší zlo nechat dítě po každé návštěvě plakat, než riskovat, že po delším odloučení dojde k trvalejšímu narušení vztahů mezi matkou a dítětem.