Otcovské fejetony: Má něco s jedním pánem

Já sám budu těžko hledat odpověď, jsem totiž teoretik. Do role manželky se vžít neumím. Za prvé jsem muž a za druhé heterosexuál. Tenhle úhel pohledu bych tedy nechal opravdovým ženám, případně mužům, kteří se v určitých svazcích žensky chovají. A jak vypadá otcovství, když je dceři kolem dvaceti, o tom mohu také jen teoretizovat. Mám totiž kliku. Vzhledem k věku mých dcer tenhle problém mohu pocítit tak za šestnáct let.

Ovšem nemá smysl zastírat, že se snažím poučit z toho, co zažívají moji známí. Takzvaně sleduji trendy. Abych řekl pravdu, z prvních výsledků soukromého bádání nejsem příliš nadšen. Vždyť už dívky na začátku středoškolských studií zapomínají na předpokládanou romantiku a uchylují se ke komerčně laděným představám. „Až mi bude osmnáct, najdu si chlápka, co už je za vodou. Koupí mi byt, krásný autíčko a najde mi dobrý místo u něj ve firmě. Vás nebudu potřebovat!“ Zhruba tohle - v rámci domácí výměny názorů - nedávno vypustila z pusy šestnáctiletá dcera jednoho mého známého. Prý ho to tak zaskočilo, že neměl sílu k rozčílení. Dcerka ještě mimoděk pronesla, že třetina spolužaček má kamarády mezi ženatými muži, kteří jim rádi kupují dárečky. Nadsázka? Výmysl? Provokace? Děvčata zvládnou ledacos, o tom není pochyb. Ale spíš se zdá, že zmíněné výroky nejsou zase tak daleko od pravdy.

V nejmenovaném městečku si místní drbny písemně stěžovaly na devatenáctiletou studentku X, která otěhotněla s ženatým podnikatelem Y. Drbny požádaly starostu, aby se k této „události“ veřejně vyjádřil - podle představ postarších žalobnic měl být čin slovně odsouzen. Nejlépe v místním rozhlase. Starosta (nezávislý) z toho měl zamotanou hlavu.

Za dvě volební období si totiž vytvořil pověst člověka, který vždy odpoví na připomínky občanů. A porušovat zásadu se mu nechtělo. Rozhodl se svolat zastupitelstvo a požádat o vyjádření jeho členy.

Konzervativec: „Rodina je základní pilíř státu a všichni, kteří ji rozkládají, jsou nám vzdáleni. Máme však signály, že On i Ona se po jeho rozvodu chystají založit novou rodinu, což by byl společenský přínos.“

Liberál: „Každý má právo se svým životem činit to, co uzná za vhodné. Jakékoli snahy o umravňování považuji za společensky nevhodné.“

Zelený: „Vzhledem k tomu, že tato těhotná slečna i v šestém měsíci třídí odpad, přestože jsou sběrné kontejnery od jejího bytu vzdáleny 600 metrů, má naši plnou důvěru.“

Komunista: „Chci zdůraznit, že před listopadem 1989 by k něčemu takovému nedošlo.“

Nacionalista: „Pokud jsou oba Češi a nikdo z nich není barevný, jsou to naši lidé. K odsudku ani k případnému vystěhování z městečka není důvod.“

Na schůzi se dostavila i těhotná slečna. A protože to nebyla žádná stydlivka, vysvětlila voleným zástupcům lidu, že když to může dělat kdejaká zpěvačka a herečka, proč by nemohla ona. Nikdo na to neřekl ani popel. Asi za dva měsíce vyprávěla drbna drbně, že její dcera sice neumí zpívat jako ta jedna populární zpěvačka, ale už si taky dokázala nabrnknout ženatého architekta. Ano, příklady táhnou.

A teď mi řekněte: lze tuto historku považovat za společensky znepokojivou i ve chvíli, kdy bezpečně vím, že nejsem architektova manželka a že ta holka, co neumí moc zpívat, není moje dcera?