Maminka na den aneb Školky ve Švédsku

Zaderovi žijí ve švédském městečku Bjarlov a mají čtyři děti, všechny se narodily už ve Švédsku.

Školka, do které chodila Veronika, trochu připomíná naše mateřské školy. Hned první rozdíl ale najdeme ve věku dětí, které do školky chodily: mohly ji navštěvovat děti už od deseti měsíců a nejstarším bylo mezi pěti a šesti lety. Veronika vzpomíná na to, že ve školce, do které docházela, bylo několik malých místností, kde se pracovalo s dětmi, které potřebovaly individuální péči, a pak tam byly dvě třídy, jedna pro mladší a druhá pro starší děti. Ve školce byla ještě výtvarná dílna, kde se dalo vyrábět, malovat nebo jinak tvořit. Jedna učitelka tam měla na starost pět až deset dětí.

A co se ve Veroničině školce dělo? „V naší školce jsme ráno měli takový nástup; všichni jsme se sešli, sedli jsme si do kroužku a společně jsme zpívali, hráli jsme různé hry, povídali jsme si. Hodně jsme jezdili na různé výlety, třeba do lesa, kde jsme sbírali listy, šišky a tak. Taky jsme jezdili do bazénu.“ Zajímalo mne, jestli děti chodily po obědě domů, nebo jestli některé zůstávaly ve školce i do odpoledne. Veronika odpovídá: „To bylo různé, záleželo na tom, jak kdo potřeboval. Ten, kdo zůstával ve školce déle, dostával více jídla; malé děti chodily po obědě spát nebo aspoň odpočívat.“

Taky jsem byla zvědavá, jestli se Veronice ve školce líbilo a jestli ji to tam bavilo. „Určitě. Já jsem měla hodně ráda šití a ještě knihovnu, kde jsme si prohlíželi knížky. Ve školce jsme měli vláčky, panenky, ale hlavně knížky.“ Maminka Gabriela k tomu dodává, že Veronika už od čtyř let četla malým dětem ve školce pohádky a knížky o dinosaurech. „Ostatní děti koukaly, že už Veronika umí číst, vzhlížely k ní a my jsme si mysleli, že ji číst naučily učitelky. Ty si zase myslely, že Veroniku učíme číst my, ale ona se to naučila sama,“ vzpomíná Gabriela Zadera.

Byla jsem zvědavá i na to, jestli do školky chodily i děti, které měly nějaké postižení. Veronika vzpomíná na to, že k nim docházel neslyšící chlapec. „Zpočátku bylo dofoto cela těžké s ním komunikovat, ale časem jsme si zvykli. On mluvil, i když celkem hlasitě, a my jsme mu ukazovali rukama,“ vypráví Veronika.

Denní mamka

Paní Gabriely Zadera jsem se potom zeptala na to, jaká je školka, do které chodí pětiletá Rebecka. Gabriela Zadera vysvětluje, že jde o zařízení, které provozuje učitelka ve svém domě. „Rodiče vodí děti přímo k ní domů. Učitelku zaměstnává obec, není to soukromé zařízení. Do této školky chodí méně dětí, tu naši navštěvují děti od deseti měsíců do šesti let a je jich šest.“ Tato školka funguje zároveň jako družina, odpoledne do ní docházejí děti, které už chodí do školy. Ve školce se platí školné jako v jiných mateřských školách a učitelka je tam na všechno sama (i na přípravu jídla pro děti). „Maminkou na den“ se nemůže stát každý, pokud má někdo zájem provozovat podobné zařízení, navštíví ho zástupci obce a prověří, jestli je to možné, jestli dům splňuje podmínky. Školka, do které chodí Rebecka, má velkou oplocenou zahradu, je tam pískoviště, hračky na ven, koloběžky. V domě je herna, kde děti tráví den.

Gabriela Zadera zdůrazňuje, že tato školka funguje v podstatě jako rodina, malé Becky se tam moc líbí.

Děti si ve školce nejen hrají, ale i vyrábějí, společně pečou různé buchty, učitelka také s dětmi navštěvuje mateřské centrum ve městě.

Jediný problém vidí Gabriela Zadera v tom, že existence podobných zařízení začíná být ohrožená. „I když mají rodiče o takové služby zájem, obec propustila dvě tyto maminky na den a děti musely přejít do velkých školek.“